Kvantitativní interpretace TAT: Skórovací systémy a srovnání s Rorschachovou metodou

Tematický apercepční test patří spolu s Rorschachovou metodou k nejdéle používaným projektivním nástrojům. Zatímco Rorschachova metoda prošla během posledních padesáti let cestou k jednotnému, empiricky podloženému skórovacímu rámci (CS/R-PAS), TAT zůstává metodou, kterou nelze popsat jediným standardem. Tento článek mapuje hlavní formální skórovací systémy TAT, jejich psychometrické vlastnosti a postavení v kontextu současné projektivní diagnostiky – a srovnává je s tím, co dnes nabízí kvantifikovaná Rorschachova metoda.

Úvod

Tematický apercepční test (Thematic Apperception Test, TAT) představili Christiana D. Morganová a Henry A. Murray v článku publikovaném v roce 1935 v Archives of Neurology and Psychiatry; samotný testový materiál a manuál Murray vydal o osm let později prostřednictvím Harvard University Press (Morgan & Murray, 1935; Murray, 1943). Od té doby zaujímá TAT v psychodiagnostice paradoxní pozici: je jednou z nejpoužívanějších a nejcitovanějších projektivních metod, ale zároveň je metodou, jejíž skórování a kvantifikace zůstávají notoricky fragmentované.

Klíčový rozdíl mezi TAT a Rorschachovou metodou nespočívá pouze v povaze podnětového materiálu (víceznačné inkoustové skvrny vs. obrazové scény s interpersonálním obsahem) ani v typu vyžadované odpovědi (percepčně-kognitivní identifikace tvarů vs. narativní produkce). Skutečně zásadním rozdílem je míra konsenzu o tom, jak test skórovat. Zatímco u Rorschachovy metody existují dva široce sdílené empirické rámce – původní Comprehensive System (Exner, 2003) a novější Rorschach Performance Assessment System (Meyer, Viglione, Mihura, Erard & Erdberg, 2011) –, u TAT žádný takový jednotící systém neexistuje. To má zásadní důsledky pro to, jak vůbec můžeme o psychometrii TAT smysluplně hovořit.

V odborné literatuře se proto rozlišuje mezi interpretačními systémy (využívanými klinicky pro individuální diagnostiku, často kvalitativně či polostrukturovaně) a skórovacími systémy v užším smyslu (umožňujícími kvantifikaci a empirický výzkum). Tento článek se zaměřuje na druhou skupinu – na ty přístupy, které se pokoušejí převést narativní produkci na čísla a které lze podrobit psychometrickému zkoumání. Vedle přehledu jednotlivých systémů a jejich validity nabízíme srovnání s analogickými možnostmi Rorschachovy metody a stručné zamyšlení nad tím, co z této asymetrie plyne pro českou klinickou praxi.

Proč u TAT (na rozdíl od Rorschachovy metody) chybí jednotný systém

Otázka, proč se u TAT po více než osmi desetiletích nepodařilo ustavit jednotící skórovací standard, má několik vrstev odpovědi.

Murrayho původní hodnotící schéma postavené na teorii potřeb a tlaků bylo pro klinickou rutinu příliš složité a časově náročné. Murray ve své knize Explorations in Personality (Murray, 1938) systematicky popsal přibližně dvě desítky psychogenních potřeb (n Achievement, n Power, n Affiliation, n Dominance, n Aggression a další) a 24 tříd vnějších tlaků, které na hrdinu příběhu mohou působit. Skórování každého příběhu vyžadovalo identifikaci hrdiny, jeho potřeb, tlaků prostředí, výsledného tématu a rozuzlení – tedy procedurální zátěž, která ze systému činila spíše teoretickou matrici než nástroj použitelný v běžné klinické praxi. Přesný počet psychogenních potřeb se v sekundární literatuře dodnes uvádí různě (zhruba 20 v Murrayho původním seznamu, v některých pozdějších přehledech 27 i více); samo o sobě to vypovídá o tom, jak neuceleně byl systém metodologicky uchopen.

Murrayův žák Silvan Tomkins navrhl vlastní schéma analýzy TAT protokolu, ale ani jemu se nepodařilo vytvořit nástroj, který by se prosadil v klinické rutině (Svoboda, Humpolíček & Šnorek, 2022). Postupem doby vznikla řada paralelních hodnotících přístupů, často svázaných s konkrétní teoretickou orientací autora (psychoanalytickou, motivační, kognitivní). Místo konvergence k jednotnému systému tak došlo k divergenci – a tato divergence se z velké části udržuje dodnes.

Druhým důvodem je samotná povaha TAT podnětu. Rorschachovy tabule jsou (víceméně) standardizovány – jejich pořadí i vzhled jsou pevně dané a tvůrci R-PAS dokonce zavedli mechanismus regulující rozsah odpovědí na tabuli (tzv. R-Optimized administration: pokud vyšetřovaný dá pouze jednu odpověď, je vyzván k další; pokud dosáhne čtyř odpovědí, je dál jemně zastaven). U TAT je oproti tomu zcela běžné, že různí klinici předkládají různé sady tabulí v různém pořadí podle vlastní preference, klinické otázky, věku a pohlaví vyšetřovaného. Původně mělo Murrayho schéma 31 tabulí (z toho jednu prázdnou), v praxi se administruje obvykle 8–12. Jaká podmnožina je „správná“, nikdy nebylo závazně určeno. Variabilita administrace pak přirozeně podkopává možnost vytvořit normy srovnatelné napříč studiemi – což je jedna z konkrétních výtek, kterou autoři kritizující SCORS-G uvádějí (Sinclair et al., 2023).

Třetím důvodem je teoretická šíře toho, co se z TAT příběhů dá vyčíst. Implicitní motivace, obranné mechanismy, kvalita objektních vztahů, sociální kognice, narativní koherence, primární proces, osobnostní organizace, řešení problémů – každý z těchto konstruktů je legitimním předmětem skórování a každý si vyžádal vlastní systém. Pro každý systém jednotlivě lze pak diskutovat reliabilitu a validitu, ale o „psychometrii TAT“ jako celku má smysl mluvit jen velmi opatrně.

Hlavní skórovací systémy TAT

V této části představuji nejčastěji uváděné formální skórovací systémy TAT. Snažím se uvádět původní zdroj, teoretické zakotvení, strukturu skórovací procedury a stav psychometrické evidence. Systémy seřazuji zhruba podle historického vzniku a podle míry empirické propracovanosti.

V češtině je k dispozici nejucelenější monografické zpracování TAT z pera Čermáka a Fikarové (2012) a podrobnější kapitolové zpracování v aktualizované učebnici Svobody, Humpolíčka a Šnorka (2022); na obě publikace v dalším textu opakovaně odkazuji.

Murrayho systém potřeb a tlaků

Původní hodnotící rámec (Murray, 1943) zahrnuje pět základních dimenzí každého příběhu: charakterizaci hrdiny (věk, pohlaví, vlastnosti, sebepojetí), jeho potřeby, tlaky prostředí, ústřední téma jako interakci potřeb a tlaků, a rozuzlení (šťastné/nešťastné, míra kontroly hrdiny nad výsledkem). Inventář potřeb i tlaků vychází z Murrayho personologické teorie publikované v Explorations in Personality (Murray, 1938).

Systém má historickou hodnotu jako koncepční základ pro téměř všechno, co po něm následovalo. Z hlediska současných psychometrických nároků je však příliš široký a inferenčně náročný; jednotlivé kategorie ponechávají velký prostor subjektivní interpretaci skórujícího a shoda mezi hodnotiteli (interraterová reliabilita) Murrayho přístupu nikdy nebyla soustavně doložena. Pro klinickou praxi tak slouží spíše jako pojmový rámec než jako reálný kvantifikační nástroj.

Bellakův klinický systém

Leopold Bellak (1947) navrhl klinický skórovací systém TAT, který je v anglosaské literatuře dlouhodobě uváděn jako nejpoužívanější psychodynamicky orientovaný rámec. Systém obsahuje deset diagnostických kategorií: hlavní téma příběhu; charakteristika hlavního hrdiny; hlavní potřeby a impulzy; pojetí prostředí a světa; kvalita interpersonálních vztahů (rodiče, vrstevníci, partneři); typy konfliktů; povaha úzkostí; obranné mechanismy; fungování superega; integrace ega a adekvátnost hrdiny.

Je třeba pečlivě odlišovat Bellakových deset kategorií TAT skórování od pozdějšího Bellakova systému dvanácti ego-funkcí (reality testing, judgment, sense of reality, regulation and control of drives, object relations, thought processes, ARISE – adaptive regression in service of the ego, defensive functioning, stimulus barrier, autonomous functioning, synthetic-integrative functioning, mastery-competence). Systém ego-funkcí byl vyvinut v rámci Bellakovy práce Ego Function Assessment (Bellak, Hurvich & Gediman, 1973) a původně se opíral o polostrukturovaný rozhovor; až později byl aplikován i na hodnocení TAT příběhů. Tato dvojí Bellakova linie bývá v sekundární literatuře občas směšována, což může čtenáře matoucně odkazovat na různě složené množiny kritérií.

Bellakův klinický systém přináší integrativní psychodynamickou hloubku, jíž žádný z pozdějších úžeji konstruovaných systémů nedosahuje. Cenou za to je proměnlivá shoda mezi hodnotiteli, silně závislá na výcviku, a v podstatě absence normativních dat, na jejichž základě by bylo možné rozhodnout, kdy je konkrétní nález „klinicky významný“.

Skórovací systémy implicitních motivů (McClelland, Winter)

Mezi psychometricky nejlépe propracované linie TAT skórování patří systémy hodnotící implicitní motivy. Tradice začíná u Davida McClellanda a kolegů (McClelland, Atkinson, Clark & Lowell, 1953), kteří v knize The Achievement Motive zavedli skórování potřeby výkonu (n Achievement) na základě výskytu specifických tematických kategorií v příbězích k tabulím podobným TAT. Formální skórovací manuál byl publikován v Atkinsonově ediční řadě o pět let později (Atkinson, 1958).

V dalších desetiletích vznikly analogické systémy pro potřebu moci (n Power; Winter, 1973) a potřebu přináležitosti (n Affiliation; Heyns, Veroff & Atkinson, 1958; revize Boyatzis). Klíčovým integračním krokem byla práce Davida Wintera, který v kapitole sborníku Perspectives in Personality (Winter, 1991) představil integrovaný skórovací systém pro motivy v běžném textu a v roce 1994 publikoval kompletní manuál (Winter, 1994). Tento systém umožňuje současně skórovat všechny tři klíčové motivy z téhož materiálu, ať už jde o TAT příběhy, projevy politiků, autobiografické texty nebo terapeutické zápisy.

Klíčový psychometrický rys těchto systémů: skórovací kritéria jsou explicitně a operacionálně definovaná, takže při dostatečném výcviku hodnotitelů (typicky kategoriální shoda na úrovni 85 % nebo Cohenovo κ ≥ 0,80) bývá shoda mezi hodnotiteli (interraterová reliabilita) standardně dobrá až vynikající. Konstruktová validita motivačních skórů je rovněž dobře doložena – n Achievement skórovaný na TAT opakovaně predikuje operantní (spontánní, behaviorální) výkonové chování v experimentálních i přirozených podmínkách, n Power koreluje s vůdcovským chováním a vyhledáváním pozic vlivu, n Affiliation se sociálním vyhledáváním kontaktu (přehled viz McClelland, Koestner & Weinberger, 1989).

Důležitou metodologickou pointou je disociace mezi implicitními a explicitními motivy. Motivační skóry založené na TAT korelují velmi slabě (často nesignifikantně) s analogickými škálami v sebeposuzovacích dotaznících. Tato disociace není artefaktem nebo psychometrickým selháním – je opakovaně doloženým empirickým fenoménem, který se vykládá tak, že implicitní (měřené pomocí TAT) a explicitní (dotazníkové) motivy reprezentují různé psychologické systémy s odlišnými behaviorálními koreláty (McClelland, Koestner & Weinberger, 1989). To je dobrý příklad situace, kdy projektivní metoda zachycuje něco, co sebeposuzovací nástroje principiálně zachytit nedokážou.

Defense Mechanism Manual (DMM) – Cramerová

Phebe Cramerová publikovala Defense Mechanism Manual (Cramer, 1991; aktualizace Cramer, 2006) jako systém pro hodnocení tří hierarchicky uspořádaných obranných mechanismů: popření (denial) jako vývojově nejranější obrany, projekce jako intermediální obrany a identifikace jako vývojově nejvyzrálejší obrany. Pro každý z těchto mechanismů manuál definuje sedm konkrétních skórovacích kategorií; v případě popření jsou to např. vynechání hlavních postav nebo objektů, mispercepce, obrácení významu, výroky negace, popření reality, maximalizace pozitivního či minimalizace negativního a „unexpected goodness, optimism and positivity“ (neočekávaná dobrota, optimismus a pozitivita). Jednotlivé kategorie mohou být v jednom příběhu identifikovány i opakovaně.

DMM patří k psychometricky lépe podloženým TAT systémům. V dobře trénovaných výzkumných podmínkách je shoda mezi hodnotiteli (interraterová reliabilita) zpravidla uspokojivá až dobrá; konkrétní hodnoty ICC se napříč studiemi liší a závisí především na kvalitě výcviku. Test-retestová reliabilita je rozumná, vzhledem k tomu, že obranné mechanismy jsou pojmově relativně stabilní rysy. Validitní doklady zahrnují vývojovou progresi (popření klesá s věkem, projekce vrcholí v adolescenci, identifikace s věkem stoupá), citlivost ke stresu (zvýšení obran v reakci na zátěžové situace) a vztahy k psychopatologii (Cramer, 2006). Pro každou kategorii manuál specifikuje, jak ji skórovat na konkrétních standardních tabulích (1, 2, 3BM, 3GF, 4, 5, 6BM atd.), což zvyšuje srovnatelnost mezi studiemi.

V českém prostředí Petr Goldmann a Tereza Soukupová publikovali metodický příspěvek věnovaný použití Cramerové DMM systému na TAT příběhy v české klinické praxi (Soukupová & Goldmann, 2008b). Jedná se patrně o nejucelenější domácí adaptaci tohoto přístupu.

Social Cognition and Object Relations Scale (SCORS, SCORS-G) – Westen

Drew Westen vyvinul Social Cognition and Object Relations Scale (SCORS) jako systém pro hodnocení reprezentací self a druhých, kvality objektních vztahů a sociální kognice z TAT příběhů. Rané verze (Westen, 1985; Westen, Lohr, Silk, Gold & Kerber, 1990) hodnotily čtyři dimenze; pozdější globální varianta SCORS-G (Westen, 1995) rozšířila systém na osm dimenzí, z nichž každá je hodnocena na sedmibodové škále (vyšší skóry = adaptivnější fungování):

1. Komplexita reprezentací osob (Complexity of Representations of People, COM)
2. Afektivní tón vztahových paradigmat (Affective Quality of Representations, AFF)
3. Emocionální investice do vztahů (Emotional Investment in Relationships, EIR)
4. Emocionální investice do hodnot a morálních standardů (Emotional Investment in Values and Moral Standards, EIM)
5. Porozumění sociální kauzalitě (Understanding of Social Causality, SC)
6. Zacházení s agresivními impulzy (Experience and Management of Aggressive Impulses, AGG)
7. Sebeúcta (Self-Esteem, SE)
8. Identita a koherence self (Identity and Coherence of Self, ICS)

SCORS-G patří v současnosti k nejcitovanějším a nejdiskutovanějším skórovacím systémům TAT v klinickém výzkumu – zejména v pracích zaměřených na poruchy osobnosti (hraniční porucha osobnosti, narcistická porucha), traumatizované populace a hodnocení psychoterapeutických změn (Stein et al., 2011). V českém prostředí byla SCORS prezentována jako jeden z nejvýznamnějších skórovacích systémů již v ročence České společnosti pro Rorschacha a projektivní metody (Soukupová & Goldmann, 2008a).

Aktuální psychometrická kontroverze kolem SCORS-G

V roce 2023 publikovala skupina autorů kolem Samuela J. Sinclaira v časopise Psychological Assessment kritické přehledové review, které doporučilo moratorium na klinické použití SCORS-G až do doby, než budou splněny minimální psychometrické a etické standardy (Sinclair et al., 2023). Mezi hlavní výhrady patří:

• Absence reprezentativních normativních dat, která by umožňovala interpretovat individuální skóry vůči jasně definované populační referenci.
• Variabilita v sadách administrovaných TAT tabulí napříč studiemi, znemožňující skutečnou srovnatelnost výsledků.
• Nejednoznačná evidence pro inkrementální validitu SCORS-G nad rámec běžně dostupných sebeposuzovacích nástrojů.
• Problematika tzv. default skórů (skóre 4 jako „nezjištěno“ či „neutrální“), která může uměle posouvat distribuce a snižovat citlivost hodnocení.
• Chybějící systematické informace o vlivu kultury, jazyka a kognitivního fungování vyšetřovaného na výsledné skóry.

Na toto stanovisko reagovaly v roce 2026 dvě nezávislé komentářové studie publikované v témže časopise – jedna od skupiny autorů kolem Steinové (Stein et al., 2026), druhá od Jenkinsové (2026). Autoři argumentovali zejména meta-analytickými doklady o konzistentně dobré až vynikající shodě mezi hodnotiteli napříč různými verzemi systému i populacemi a poukazovali na praktické potíže, které by absolutní moratorium způsobilo. Cowie a Carpenter (2026) na tyto reakce odpověděli replikou, jejíž název dobře shrnuje vyhrocenost debaty: „Proclaiming a psychological assessment tool is reliable, valid, and ethical doth not make it so“. Diskuse v současnosti není uzavřena; pro českou klinickou praxi z ní však plyne jednoznačné doporučení – při použití SCORS-G v kazuistických zprávách je třeba uvádět konkrétní administrovanou sadu tabulí, vyhýbat se absolutním tvrzením o „normalitě“ či „patologii“ jednotlivých dimenzí a opírat klinickou interpretaci o konvergenci s dalšími metodami.

Personal Problem-Solving System (PPSS, PPSS-R)

Personal Problem-Solving System vyvinuli George F. Ronan a kolegové (Ronan, Colavito & Hammontree, 1993) jako systém zaměřený na hodnocení schopnosti řešit interpersonální problémy prostřednictvím TAT příběhů. Revidovaná verze PPSS-R, publikovaná v handbooku Jenkinsové (2008), administruje pouze šest tabulí (1, 2, 4, 7BM, 10, 13MF) a hodnotí tři skupiny proměnných:

• Story design – schopnost rozpoznat a formulovat problémovou situaci v narativu.
• Story orientation – míra emocionálního distresu, motivace k řešení, vnímaná kontrola.
• Story solutions – počet a typ generovaných řešení, míra impulzivity vs. plánovitosti.

Systém byl validován tzv. strategií kontrastních skupin (known-groups validation), tj. srovnáním psychiatrické a komunitní (nepsychiatrické) referenční skupiny: ve validizační studii diskriminantní analýza PPSS skórů přibližně ze tří čtvrtin správně rozřadila účastníky do odpovídajících skupin (Ronan et al., 1996). PPSS-R patří k systémům, jejichž skórovací kritéria jsou natolik explicitní, že umožňují solidní shodu mezi hodnotiteli po relativně krátkém tréninku. Klinické rozšíření systému je však ve srovnání se SCORS-G nebo DMM stále poměrně omezené.

Story Sequence Analysis (SSA) – Magda B. Arnold

Story Sequence Analysis publikovala Magda B. Arnoldová v knize Story Sequence Analysis: A New Method of Measuring Motivation and Predicting Achievement (Arnold, 1962). Arnoldová byla průkopnická teoretička psychologie emocí, autorka kognitivní teorie hodnocení (appraisal theory), a její přístup k TAT vychází z motivačně-emoční perspektivy spíše než z psychoanalytické tradice.

Zásadní rozdíl SSA oproti většině ostatních systémů spočívá v jednotce analýzy: tou není téma, kategorie nebo proměnná, nýbrž celý příběh redukovaný na jeden „import“. Import je esence, morálka, významová formule příběhu – jednověté shrnutí toho, co příběh implicitně sděluje o životě, lidech a vztahu k nim. Arnoldová pak analyzuje sekvenci importů napříč protokolem jako vyprávění většího celku, který odráží pacientův implicitní obraz světa, sebepojetí a motivační orientaci. Importy se klasifikují do několika obsahových kategorií (úspěch, štěstí, aktivní snaha vs. jejich protiklady) a podle empirických dat z kontrastních skupin pozitivně a negativně motivovaných osob získávají numerickou hodnotu; algebraický součet hodnot napříč všemi příběhy v protokolu dává celkové motivační skóre.

SSA reprezentuje jedinečný a dnes spíše přehlížený přístup k TAT, který se snaží zachytit celkový narativní vzorec osobnosti, nikoli izolované obsahové znaky. Z hlediska klinického používání má dvě omezení: redukce příběhu na jeden import vyžaduje značnou klinickou zkušenost (a shoda mezi hodnotiteli je pak silně závislá na výcviku) a původní manuál Arnoldové z roku 1962 je dnes obtížně dostupný. Aktualizovaný popis systému najdeme zejména v handbooku Jenkinsové (2008).

Holtův systém primárního procesu (PRIPRO)

Robert R. Holt vyvíjel Primary Process Scoring System (PRIPRO) původně pro Rorschachovu metodu jako pokus operacionalizovat freudovský koncept primárního procesu myšlení tak, aby byl objektivně skórovatelný a reliabilní (Holt, 1956 a navazující práce). Konečná podoba systému je publikována ve dvousvazkovém díle Primary Process Thinking: Theory, Measurement, and Research (Holt, 2009). Adaptace systému pro TAT je popsána ve zvláštní kapitole handbooku Jenkinsové (2008).

PRIPRO hodnotí tři skupiny znaků:

1. Obsah primárního procesu – přítomnost agresivního, sexuálního a libidinózně-orálního obsahu v narativu, dále bizarních, magických a logicky nekoherentních prvků (kondenzace, displacement, symbolizace, kontradikce).
2. Formální charakteristiky – nakolik je obsahový primární proces kontrolován sekundárním procesem (realitním principem, logickou organizací, distancí); jak je organizován a zpracován.
3. Defense Effectiveness (DE) score – souhrnný index efektivity obran, který kvantifikuje, nakolik jedinec primárně-procesový materiál integruje a využívá adaptivně, oproti situaci, kdy ho zahlcuje.

PRIPRO je rozsáhlý a metodicky náročný systém. Jeho hlavní přínos spočívá v možnosti diferencovat adaptivní použití primárního procesu (typu „regression in service of the ego“ – kreativita, hra, estetické prožívání) od neadaptivního zaplavení primárním procesem (psychotické formy myšlení). Systém byl použit v desítkách výzkumů od 60. let dodnes, zejména ve výzkumu kreativity, snů, psychotické symptomatologie a vývojové psychologie. Pro TAT je PRIPRO vhodný především jako specializovaný nástroj v situacích, kdy je klinickou otázkou kvalita realitního testování a charakter formálních poruch myšlení – tedy v oblastech, kde se nabízí přímé srovnání s Rorschachovou TP-Comp či WSumCog.

Škála sociální orientace (SOS) – Goldmann a Soukupová

V českém prostředí stojí za zmínku autorský systém Petra Goldmanna a Terezy Soukupové, kteří v metodickém příspěvku publikovaném ve sborníku z konference Psychologické dny 2008 představili Škálu sociální orientace (SOS) – nástroj odvozený z teoretického zázemí Westenovy SCORS, ale vycházející z širší definice empatie podle Carla Rogerse (Goldmann & Soukupová, 2008).

SOS popisuje šest navazujících fází sociální orientace, jimiž by zdravý a integrovaný člověk měl postupně procházet při sociálním kontaktu:

1. Sociální percepce – registrace podnětu, rozpoznání, že má sociální charakter.
2. Sociální zaměření – aktivní zájem o sociální objekt, vědomá pozornost k němu.
3. Sociální porozumění – pochopení sociálního významu situace v emočním a komunikačním kontextu.
4. Vcítění – emoční ztotožnění, sdílení emocí druhého.
5. Spolucítění – odstup od vlastního prožitku při zachování emočního kontaktu se sebou i s druhým (rogersovská „dimenze jako“).
6. Sociální akt – využití získané zkušenosti, realizovaná dovednost.

Klinická interpretace pracuje s informací, na které úrovni se vyšetřovaný zastaví nebo zda některou z fází přeskakuje. Goldmann a Soukupová (2008) sami uvádějí typické vzorce: depresivní a schizofrenní pacienti mohou skončit ve fázi 1 nebo jí nedosáhnout, schizoidní zpravidla ve fázi 2, úzkostní ve fázi 4. Disociální klient charakteristicky přeskakuje z fáze 3 přímo do fáze 6 (instrumentální manipulace bez vcítění a spolucítění), histrionsky strukturovaný klient přeskakuje z fáze 4 přímo do fáze 6 (zahlcen vlastními emocemi, neschopen zralého odstupu).

Autoři přiznávají, že SOS „nemá zatím pro jednotlivé fáze sociální orientace kvantifikační měřítka“ (Goldmann & Soukupová, 2008, s. 3). V tomto smyslu jde spíše o strukturovaný klinický kódovací rámec než o plnohodnotný kvantifikační systém; kvantifikace pak probíhá odvozeně (nejvyšší dosažená fáze na tabuli, modální fáze napříč sadou, frekvence sociálních a nesociálních narativů). Pro českého klinika je SOS přesto cenná svou stručností, srozumitelností a tím, že je explicitně vázaná na pojmy, s nimiž česká psychoterapeutická tradice dlouhodobě pracuje (rogersovská empatie, Vymětalovo pojetí obecné psychoterapie).

Goldmann a Soukupová zároveň publikovali samostatný metodický text k aplikaci Cramerové DMM systému na české TAT protokoly (Soukupová & Goldmann, 2008b). V české psychodiagnostické komunitě je třeba tyto dvě jejich linie – SOS pro sociální orientaci a DMM-aplikaci pro obrany – vědomě odlišovat; v praxi se občas směšují.

Formální (strukturální) proměnné

Vedle obsahových skórovacích systémů existují u TAT také formální proměnné, které zachycují způsob produkce příběhu spíše než jeho obsah:

• Reakční čas – doba mezi předložením tabule a zahájením narativu.
• Celkový čas – délka trvání produkce na tabuli.
• Počet slov / délka příběhu – rozsah verbální produkce.
• Strukturální parametry – počet postav, přítomnost minulosti/přítomnosti/budoucnosti v ději, koherence narativu, gramatická a syntaktická složitost.

Tyto proměnné vykazují určité konzistentní vzorce; v klinické tradici se popisuje například to, že depresivní pacienti mívají delší reakční časy a kratší narativy a obsedantní pacienti dlouhé, detailní, ale afektivně chudé příběhy. Klinická interpretace formálních proměnných v izolaci zůstává nicméně problematická – chybí robustní normativní data a shoda mezi hodnotiteli pro formální parametry samotné nebývá systematicky publikována. V evropské tradici (zejména ve frankofonní École de Paris – Shentoub, Debray, Chabert) jsou formální charakteristiky narativní produkce součástí komplexnějšího procesního skórování (rigidní, labilní, vyhýbavé, dezorganizované procesy), které se snaží uchopit narativ jako celek a nikoli jen sumarizovat jednotlivé znaky.

Asymetrie kvantitativních možností: TAT vs. Rorschachova metoda

Když položíme vedle sebe to, co dnes nabízí kvantifikovaný Rorschach, a to, co je k dispozici u TAT, asymetrie je nápadná. Pojďme ji pojmenovat strukturovaně.

Standardizace administrace

Skórovací systém

Reliabilita

Validita

Stav poznatků o validitě je dnes diferencovaný u obou metod a vyžaduje opatrné formulace.

U Rorschachovy metody je referenční prací meta-analýza Mihury, Meyera, Dumitrascu a Bombela (2013), publikovaná v Psychological Bulletin. Autoři vycházeli z 65 hlavních proměnných Comprehensive System; pro 53 z nich byl k dispozici dostatek empirických dokladů, aby je mohli klasifikovat podle Hemphillových (2003) doporučených kritérií. Z těchto 53 hodnotitelných proměnných měly: 13 vynikající podporu, 17 dobrou, 10 skromnou a 13 malou nebo žádnou. Pro zbylých 12 proměnných nebyl dostatek validizačních studií. Souhrnně tak má alespoň skromnou empirickou oporu přibližně 40 z 65 klíčových proměnných – výsledek, který umisťuje Rorschachovu metodu (při korektním používání podle CS, resp. konceptuálně ekvivalentních proměnných v R-PAS) přibližně na úroveň běžných sebeposuzovacích metod.

U TAT je referenční starší přehledová práce Lilienfelda, Wooda a Garba (2000) publikovaná v Psychological Science in the Public Interest. Autoři v ní argumentovali, že empirická opora existuje pouze pro malou část indexů jak u Rorschachovy metody, tak u TAT, a že většina ostatních indexů u obou testů takovou oporu postrádá. Pro samotný TAT platí zhruba toto:

• Skórovací systémy implicitních motivů (n Achievement, n Power, n Affiliation podle McClellanda a Wintera) vykazují dobrou konstruktovou i prediktivní validitu – motivační skóry založené na TAT konzistentně predikují operantní behaviorální projevy v experimentálních i přirozených podmínkách (McClelland, Koestner & Weinberger, 1989).
• DMM (Cramerová) prokazuje rozumnou konstruktovou validitu (vývojové trendy, citlivost ke stresu) i klinickou citlivost.
• SCORS-G prokázal konvergentní validitu vůči mírám interpersonálního fungování i citlivost k psychoterapeutické změně, ale klinická interpretace bez normativního referenčního bodu zůstává problematická (Sinclair et al., 2023; Stein et al., 2026).
• PPSS-R disponuje dílčí validitou ověřenou na kontrastních skupinách.
• Murrayho původní systém a klasické klinické interpretační přístupy většinou nemají systematickou validační evidenci.

Konvergentní validita TAT a Rorschachovy metody

Studie srovnávající paralelně použité TAT a Rorschachovy skórovací systémy zjišťují, že ačkoliv obě metody měří příbuzné konstrukty (objektní vztahy, obranné mechanismy, percepční přesnost), korelace mezi odpovídajícími mírami bývají slabé až střední. Korelace mezi Rorschachovou Mutuality of Autonomy Scale (MOA) a dimenzemi SCORS-G prokázala konvergentní validitu pro interpersonální fungování, ale nikoli redundanci – každý test přistupuje ke konstruktu z jiného úhlu (Westen et al., 1990). Z toho plyne praktický důsledek, který je v současné literatuře poměrně konsenzuální: kombinované použití obou metod může přinášet komplementární diagnostické hypotézy a v komplexních klinických otázkách (zejména u poruch osobnosti) má smysl je používat společně, nikoli volit „jeden místo druhého“.

Status TAT jako „testu“

Otázka, zda TAT vůbec splňuje kritéria psychometrického testu v striktním slova smyslu, se v odborné literatuře periodicky vrací. Rossini a Moretti v článku publikovaném v Professional Psychology: Research and Practice (Rossini & Moretti, 1997) na základě průzkumu doktorských programů klinické psychologie akreditovaných APA argumentovali, že TAT bývá v praxi používán bez kvantifikovaného skórovacího systému s normativními daty a že v takovém případě by měl být chápán spíše jako vysoce specializovaná projektivní rozhovorová technika než jako test. Toto rozlišení není sémantickou hříčkou: má přímé důsledky pro to, jaké závěry lze z TAT „vyšetření“ legitimně formulovat ve znaleckých nebo klinických zprávách.

V praxi to znamená dvojí: tam, kde je TAT používán bez formálního skórovacího systému, by zpráva měla popisovat kvalitativní pozorování a explicitně upouštět od jakýchkoli kvantitativních tvrzení o normalitě či patologii. Tam, kde je TAT skórován některým z výše popsaných systémů, by zpráva měla jmenovitě uvést použitý systém, administrovanou sadu tabulí a stupeň empirické opory pro odvozované závěry. Tento standard česká forenzní a klinická praxe stále plně neabsorbovala – přitom právě ve znaleckém kontextu je metodologická transparentnost zásadní.

Doporučení pro českou klinickou praxi

Z toho, co bylo řečeno, vyplývá několik praktických zásad pro klinické a forenzní využití TAT v české praxi.

Zaprvé, je užitečné vědomě rozlišovat, zda TAT v konkrétním vyšetření používáme jako strukturovanou projektivní rozhovorovou techniku (tj. kvalitativně), nebo jako kvantifikační nástroj. Obě varianty jsou legitimní, ale formulace závěrů ve zprávě musí odpovídat zvolenému přístupu. Smíšení obou rovin (například klinická interpretace prezentovaná čísly bez formálního skórování) je metodologicky neudržitelné.

Zadruhé, rozhodneme-li se pro kvantitativní skórování, je vhodné volit systém podle konkrétního klinického konstruktu, který nás zajímá: pro hodnocení obranných mechanismů Cramerové DMM (s českou aplikací podle Soukupové a Goldmanna), pro objektní vztahy a sociální kognici SCORS-G nebo SOS, pro implicitní motivy Winterův integrovaný systém, pro řešení problémů PPSS-R, pro kvalitu realitního testování spíše Holtův PRIPRO. Snaha postihnout více konstruktů jediným systémem zpravidla skončí povrchní aplikací.

Zatřetí, ať už použijeme jakýkoli systém, ve zprávě je vhodné explicitně uvést: použitý skórovací systém s referencí; konkrétní administrovanou sadu TAT tabulí; informaci, zda byl použit standardní výcvik a případně dvojí kódování pro shodu mezi hodnotiteli; a případnou referenční populaci, vůči které jsou skóry interpretovány. Bez těchto údajů zůstává TAT nález pro nezávislou kontrolu i pro forenzní obhajobu obtížně posouditelný.

Začtvrté, pro většinu komplexních klinických otázek (zejména v diferenciální diagnostice poruch osobnosti, v posuzování testování reality nebo při hodnocení psychoterapeutické změny) má smysl TAT používat v kombinaci s Rorschachovou metodou, nikoli jako její alternativu. Asymetrie psychometrických standardů obou metod neznamená, že TAT je „horší“ test – znamená, že pro stejnou diagnostickou otázku TAT a Rorschach nabízejí různé typy informace, a kombinace obou je diagnosticky bohatší než kterýkoli z nich samostatně.

Zapáté, v rámci dalšího vzdělávání by se česká klinická obec měla aktivněji vztahovat ke kontroverzi kolem SCORS-G, která se aktuálně rozehrává v zahraniční literatuře (Sinclair et al., 2023; Stein et al., 2026; Cowie & Carpenter, 2026). Bez ohledu na to, který názor v debatě zvítězí, jde o cenné upozornění, že i u relativně dobře zavedených projektivních systémů zůstává otevřená otázka, do jaké míry jsou jejich klinická tvrzení skutečně empiricky podložena.

Závěr

Kvantitativní interpretace TAT je možná, vědecky legitimní a v řadě výzkumných kontextů produktivní. Je však strukturně asymetrická vůči situaci u Rorschachovy metody. Existuje řada propracovaných skórovacích systémů – od Bellakova klinického modelu přes DMM Cramerové a Westenův SCORS-G až po motivační systémy McClellanda a Wintera, Story Sequence Analysis Arnoldové nebo Holtův PRIPRO – z nichž každý je postaven na jiných teoretických principech a slouží jiným diagnostickým a výzkumným účelům. Žádný z nich však nepředstavuje jednotný standard srovnatelný s tím, co dnes nabízí pro Rorschachovu metodu rámec CS/R-PAS.

Silnou stránkou TAT zůstává jedinečná schopnost zachytit implicitní motivy, kvalitu interpersonálních objektních vztahů a dynamiku obranných mechanismů prostřednictvím narativního materiálu – a to způsobem, který je z principu komplementární k tomu, co měří Rorschachova metoda a sebeposuzovací dotazníky. Konkrétně u implicitních motivů, kde je dnes opakovaně doložena disociace mezi konstrukty měřenými pomocí TAT a dotazníkově měřenými konstrukty, nelze TAT (nebo analogickou narativní metodu) jednoduše ničím nahradit.

Pro českou klinickou praxi z toho plyne závěr poměrně střízlivý: TAT je třeba používat vědomě, tj. s jasným uvedením, zda slouží jako kvalitativní explorativní technika, nebo jako zdroj kvantifikovaných proměnných podle konkrétního skórovacího systému, a v obou případech vůči sobě i vůči adresátům zprávy zachovávat metodologickou transparentnost. S tím, jak v tuzemsku postupně sílí pozice R-PAS, se otevírá zajímavá perspektiva: cílevědomě používat TAT a Rorschachovu metodu v komplementárních rolích, kde každá z nich dělá to, k čemu má nejsilnější psychometrickou oporu, a obě dohromady tvoří diagnostický celek, který žádná z nich samostatně neposkytne.

Literatura

Arnold, M. B. (1962). Story Sequence Analysis: A New Method of Measuring Motivation and Predicting Achievement. New York: Columbia University Press.

Atkinson, J. W. (Ed.) (1958). Motives in Fantasy, Action, and Society. Princeton, NJ: Van Nostrand.

Bellak, L. (1947). The Thematic Apperception Test in Clinical Use. New York: C. P. S. Co. (rozšířená verze: Bellak, L. (1954). The Thematic Apperception Test and the Children’s Apperception Test in Clinical Use. New York: Grune & Stratton.)

Bellak, L., Hurvich, M., & Gediman, H. K. (1973). Ego Functions in Schizophrenics, Neurotics, and Normals. New York: Wiley.

Cowie, K. D., & Carpenter, K. E. (2026). Proclaiming a psychological assessment tool is reliable, valid, and ethical doth not make it so: A reply to Stein et al. (2026) and Jenkins (2026). Psychological Assessment. Advance online publication.

Cramer, P. (1991). The Development of Defense Mechanisms: Theory, Research and Assessment. New York: Springer-Verlag.

Čermák, I., & Fikarová, T. (2012). Tematicko-apercepční test: interpretační perspektivy. Nové Zámky: Psychoprof.

Cramer, P. (2006). Protecting the Self: Defense Mechanisms in Action. New York: Guilford Press.

Exner, J. E. (2003). The Rorschach: A Comprehensive System. Volume 1: Basic Foundations and Principles of Interpretation (4th ed.). Hoboken, NJ: Wiley.

Goldmann, P., & Soukupová, T. (2008). Zjišťování sociální orientace pomocí TAT. In Psychologické dny 2008: Já & my a oni. Brno: Českomoravská psychologická společnost.

Hemphill, J. F. (2003). Interpreting the magnitudes of correlation coefficients. American Psychologist, 58(1), 78–79.

Holt, R. R. (2009). Primary Process Thinking: Theory, Measurement, and Research (Vols. 1–2). Lanham, MD: Jason Aronson.

Jenkins, S. R. (Ed.) (2008). A Handbook of Clinical Scoring Systems for Thematic Apperceptive Techniques. Mahwah, NJ: Lawrence Erlbaum Associates.

Jenkins, S. R. (2026). Commentary on Sinclair et al. (2023) on the SCORS-G: Considering the field. Psychological Assessment. Advance online publication.

Lilienfeld, S. O., Wood, J. M., & Garb, H. N. (2000). The scientific status of projective techniques. Psychological Science in the Public Interest, 1(2), 27–66.

McClelland, D. C., Atkinson, J. W., Clark, R. A., & Lowell, E. L. (1953). The Achievement Motive. New York: Appleton-Century-Crofts.

McClelland, D. C., Koestner, R., & Weinberger, J. (1989). How do self-attributed and implicit motives differ? Psychological Review, 96(4), 690–702.

Meyer, G. J., Viglione, D. J., Mihura, J. L., Erard, R. E., & Erdberg, P. (2011). Rorschach Performance Assessment System: Administration, Coding, Interpretation, and Technical Manual. Toledo, OH: Rorschach Performance Assessment System.

Mihura, J. L., Meyer, G. J., Dumitrascu, N., & Bombel, G. (2013). The validity of individual Rorschach variables: Systematic reviews and meta-analyses of the comprehensive system. Psychological Bulletin, 139(3), 548–605.

Morgan, C. D., & Murray, H. A. (1935). A method for investigating fantasies: The Thematic Apperception Test. Archives of Neurology and Psychiatry, 34, 289–306.

Murray, H. A. (1938). Explorations in Personality. New York: Oxford University Press.

Murray, H. A. (1943). Thematic Apperception Test Manual. Cambridge, MA: Harvard University Press.

Ronan, G. F., Colavito, V. A., & Hammontree, S. R. (1993). Personal problem-solving system for scoring TAT responses: Preliminary validity and reliability data. Journal of Personality Assessment, 61(1), 28–40.

Ronan, G. F., Date, A. L., & Weisbrod, M. (1996). Personal problem-solving scoring of TAT responses: Known-groups validation. Journal of Personality Assessment, 67(3), 641–653.

Rossini, E. D., & Moretti, R. J. (1997). Thematic Apperception Test (TAT) interpretation: Practice recommendations from a survey of clinical psychology doctoral programs accredited by the American Psychological Association. Professional Psychology: Research and Practice, 28(4), 393–398.

Sinclair, S. J., Carpenter, K. E., Cowie, K. D., Ahn Allen, C. G., & Haggerty, G. (2023). Recommending a moratorium on the use of the Social Cognition and Object Relations Scale–Global Rating Method (SCORS-G) in clinical practice: A critical review. Psychological Assessment, 35(9), 778–790.

Soukupová, T., & Goldmann, P. (2008a). Westenova škála SCORS v Tématicko apercepčním testu. In Rorschach a projektivní metody, 3/2007. Ročenka České společnosti pro Rorschacha a projektivní metody. Praha: IPVZ.

Soukupová, T., & Goldmann, P. (2008b). Zjišťování obranných mechanismů pomocí TAT. In Psychologické dny 2008: Já & my a oni. Brno: Českomoravská psychologická společnost.

Stein, M. B., Hilsenroth, M. J., Slavin-Mulford, J., & Pinsker, J. (2011). Social Cognition and Object Relations Scale: Global Rating Method (SCORS-G) (4th ed.). Boston, MA: Massachusetts General Hospital.

Stein, M. B., Slavin-Mulford, J., Hilsenroth, M. J., Pinsker, J., et al. (2026). The Social Cognition and Object Relations Scale–Global Rating Method is reliable, valid, and ethical in clinical practice and research: Comment on Sinclair et al. (2023). Psychological Assessment. Advance online publication.

Svoboda, M., Humpolíček, P., & Šnorek, V. (2022). Psychologická diagnostika dospělých (přepracované a doplněné vydání). Praha: Portál.

Viglione, D. J., Blume-Marcovici, A. C., Miller, H. L., Giromini, L., & Meyer, G. (2012). An inter-rater reliability study for the Rorschach Performance Assessment System. Journal of Personality Assessment, 94(6), 607–612.

Vymětal, J. (2004). Obecná psychoterapie. Praha: Grada.

Westen, D. (1985). Social Cognition and Object Relations Scale (SCORS): Manual for Coding TAT Data. Cambridge, MA: Harvard University Department of Psychology.

Westen, D. (1995). Social Cognition and Object Relations Scale: Q-sort for Projective Stories (SCORS-Q). Atlanta, GA: Department of Psychology, Emory University.

Westen, D., Lohr, N., Silk, K. R., Gold, L., & Kerber, K. (1990). Object relations and social cognition in borderlines, major depressives, and normals: A Thematic Apperception Test analysis. Psychological Assessment, 2(4), 355–364.

Winter, D. G. (1973). The Power Motive. New York: Free Press.

Winter, D. G. (1991). Measuring personality at a distance: Development of an integrated system for scoring motives in running text. In A. J. Stewart, J. M. Healy, & D. Ozer (Eds.), Perspectives in Personality (Vol. 3, pp. 59–89). London: Jessica Kingsley.

Winter, D. G. (1994). Manual for Scoring Motive Imagery in Running Text (4th ed.). Ann Arbor: University of Michigan, Department of Psychology.