Od curyžské klecksografie k bernským archivům: sto let inkoustových skvrn ve Švýcarsku, Německu a Rakousku
Rorschachova metoda patří mezi nejrozšířenější psychodiagnostické nástroje na světě. Její vznik je neodmyslitelně spjat s německy mluvícím prostředím – se švýcarskou psychiatrickou tradicí počátku 20. století, s curyžskou univerzitní klinikou Burghölzli, s psychoanalytickým hnutím ve Švýcarsku a s nakladatelstvím Hans Huber v Bernu. Tento článek nabízí přehled historického vývoje Rorschachovy metody v německy mluvících zemích, od jejích předchůdců přes vznik a raný rozvoj až po současný stav ve Švýcarsku, Německu a Rakousku.
Předchůdci: klecksografie a počátky práce s inkoustovými skvrnami
Myšlenka využít inkoustové skvrny k psychologickým účelům nepochází přímo od Hermanna Rorschacha. Již v roce 1857 publikoval německý lékař a básník Justinus Kerner (1786–1862) knihu Kleksographien, v níž představil básně inspirované nahodilými inkoustovými obrazci vzniklými skládáním napouštěného papíru. Kernerova technika, tzv. klecksografie, se v německy mluvících zemích stala poměrně populární a představovala jeden z prvních pokusů o systematickou práci s ambivalentními vizuálními podněty. Roku 1892 se v německém humoristickém časopise Fliegende Blätter objevila první verze slavné optické iluze kachna–králík, která ilustruje princip dvojznačnosti vizuálního vnímání – princip, který se později stal klíčovým pro Rorschachovu metodu.
Na přelomu 19. a 20. století se inkoustovými skvrnami zabýval rovněž francouzský psycholog Alfred Binet (1857–1911). Binet v letech 1883–1890 působil na klinice Salpêtrière pod vedením psychiatra Jeana-Martina Charcota, kde se věnoval výzkumu hypnózy. Po odchodu ze Salpêtrière v roce 1890 přešel na Sorbonnu, kde se orientoval na experimentální psychologii a studium dětského vývoje. Právě v tomto pozdějším období experimentoval s inkoustovými skvrnami jako nástrojem pro testování vizuální imaginace – výsledky popsal ve své knize L’Étude expérimentale de l’intelligence (1903). Jeho práce však nesměřovala k vytvoření systematické diagnostické metody. K tomu bylo zapotřebí spojení uměleckého citu, psychiatrické erudice a psychoanalytického myšlení – kombinace, kterou do svého díla vnesl právě Hermann Rorschach.
Hermann Rorschach: mezi uměním a psychiatrií
Hermann Rorschach (1884–1922) se narodil v Curychu (Zürich), vyrůstal však v Schaffhausenu v severním Švýcarsku. Jeho otec Ulrich Rorschach byl učitelem výtvarné výchovy a od raného dětství v synovi podporoval zájem o výtvarné umění a kreslení. Již na střední škole získal Hermann přezdívku „Klecks“ (inkoustová skvrna) díky své zálibě v klecksografii. Volba mezi uměleckou a vědeckou kariérou představovala pro mladého Rorschacha významné dilema. O radu požádal dokonce německého biologa Ernsta Haeckela, který mu doporučil dráhu přírodovědce. Rozhodujícím faktorem byla nakonec smrt otce, která Hermanna definitivně odvrátila od umělecké kariéry.
Rorschach zahájil studium medicíny na univerzitě v Curychu, kde se jeho hlavním učitelem stal psychiatr Eugen Bleuler (1857–1939) – autor pojmu schizofrenie a osobnost zásadní pro zavedení psychoanalýzy do švýcarské psychiatrie. Bleulerova curyžská klinika Burghölzli byla v té době jedním z nejvýznamnějších psychiatrických pracovišť v Evropě. Na téže klinice působil i Carl Gustav Jung, jehož asociační experiment (Wortassoziationsexperiment) představoval první experimentální potvrzení Freudovy psychoanalytické teorie a pravděpodobně ovlivnil Rorschachovo uvažování o vztahu percepce a osobnosti (Keddy et al., 2023).
V roce 1909 Rorschach promoval v medicíně v Curychu. Oženil se s Olgou Stempelinovou, Ruskou z Kazaně, a mezi lety 1913–1914 pracoval v sanatoriu poblíž Moskvy. Pobyt v Rusku měl pro Rorschacha značný význam – kromě fascinace ruskou kulturou zde sbíral novinové kresby obsahující skryté obrazce a optické iluze, které podnítily jeho zájem o ambivalentní povahu vizuální percepce. Po návratu do Švýcarska v roce 1915 přijal místo zástupce ředitele v kantonální psychiatrické léčebně v Herisau (kanton Appenzell Ausserrhoden), kde pracoval až do své předčasné smrti.
Psychodiagnostik (1921)
Již od roku 1911 Rorschach experimentoval s inkoustovými skvrnami u školních dětí, jeho zájem však překračoval pouhou studii imaginace a fantazie – směřoval k vytvoření metody vyšetření osobnosti, která by situovala interpretaci inkoustových skvrn do oblasti percepce a apercepce. Roku 1917 objevil práci Szymana Hense, který obhájil svou disertaci o inkoustových skvrnách na téže curyžské klinice pod vedením Eugena Bleulera. Hens používal osm karet s jednobarevnými skvrnami a zaměřoval se na obsah odpovědí dětí, dospělých a psychiatrických pacientů. Tato práce podnítila Rorschacha k obnovení vlastních experimentů. V roce 1918 začal systematické experimenty s patnácti inkoustovými tabulemi, které postupně redukoval na deset.
V červnu 1921 vyšla Rorschachova monografie Psychodiagnostik u nakladatele Ernsta Birchera v Bernu jako druhý svazek edice Arbeiten zur angewandten Psychiatrie, vydávané Walterem Morgenthalerem. Rorschach v ní představil výsledky svých studií provedených na 288 psychiatrických pacientech a 117 kontrolních osobách. Definoval základy metody, rozlišil dva hlavní osobnostní typy – introversivní a extratensivní (Erlebnistypus) – a nastínil diferenciálně-diagnostické možnosti testu, přičemž jeho primárním diagnostickým záměrem bylo rozpoznání schizofrenie (Rorschach, 1921). Při tisku tabulí došlo k chybě – barvy vyšly mnohem difúznější než v Rorschachových originálech, čímž však paradoxně vznikly nové diagnosticky cenné podněty (zejména šerosvitové a chiaroscurové odpovědi), které Rorschach sám nestačil plně prozkoumat.
Dílo bylo zpočátku přijato chladně. Pouhý rok po jeho publikaci, 2. dubna 1922, Rorschach zemřel na peritonitidu způsobenou pravděpodobně perforovaným apendixem. Bylo mu pouhých 37 let. Metoda se začala výrazněji prosazovat až přibližně deset let po jeho smrti.
Rorschachovi žáci a spolupracovníci
Za Rorschachova života se kolem něj vytvořil malý okruh spolupracovníků, kteří se po jeho smrti stali nositeli a šiřiteli metody:
Walter Morgenthaler (1882–1965), bernský psychiatr, sehrál rozhodující roli při hledání nakladatele pro Rorschachovu monografii. Po Rorschachově smrti se celoživotně věnoval propagaci a institucionalizaci metody. Na jeho podnět vznikla Rorschachovská komise Švýcarské psychologické společnosti. Morgenthaler se později stal čestným předsedou Mezinárodní rorschachovské společnosti založené v roce 1952.
Emil Oberholzer (1883–1958) byl curyžský psychoanalytik, který zastával funkci předsedy Švýcarské psychoanalytické společnosti v období kolem roku 1920. Od samého počátku se aktivně podílel na Rorschachových experimentech. S Rorschachem vedl intenzivní korespondenci v letech 1916–1922. Později se věnoval výzkumu využití Rorschachovy metody u pacientů s organickými duševními poruchami (Oberholzer, 1924).
Hans Behn-Eschenburg (1893–1934) pracoval v roce 1919 jako dobrovolný lékař v herisauské léčebně. Pod Rorschachovým vedením vytvořil již v roce 1921 paralelní sérii inkoustových karet, později známou jako Be-Ro test, která se široce využívala ve studiích reliability Rorschachovy metody.
Rozvoj metody ve Švýcarsku po Rorschachově smrti
Hans Binder a šerosvitové odpovědi
Mezi významné švýcarské rorschachovské výzkumníky první generace patřil Hans Binder, který v roce 1933 publikoval zásadní práci o šerosvitových (chiaroscurových) odpovědích – tj. odpovědích, v nichž vyšetřovaný reaguje na odstíny šedé, stínování a světelné kontrasty v tabulích. Tyto odpovědi byly paradoxně umožněny tiskařskou chybou při prvním vydání tabulí, kdy barvy vyšly difúznější, než Rorschach zamýšlel (Binder, 1933).
Hans Zulliger a Z-test
Hans Zulliger (1893–1965), švýcarský učitel, dětský psychoanalytik a spisovatel, patří mezi nejvšestrannější osobnosti spojené s Rorschachovou metodou. Se Švýcarskou psychoanalytickou společností se spojil na počátku 20. let 20. století, kde se seznámil s Hermannem Rorschachem a stal se jeho žákem. V roce 1941 publikoval knihu Einführung in den Behn-Rorschach-Test.
Zulligerův hlavní přínos spočívá ve vývoji Z-testu (Zulliger-Test), který vznikl v roce 1942 pro potřeby psychologického výběru důstojníků švýcarské armády za druhé světové války. Z-test je projektivní metoda sestávající ze tří tabulí s inkoustovými skvrnami, analogických Rorschachovým, umožňující získat orientační psychologický profil v omezeném čase (Zulliger, 1948). Z-test byl validován na rozsáhlých vzorcích a dodnes se používá v klinickém, forenzním, pedagogickém i organizačně-psychologickém kontextu.
K. W. Bash a Manfred Bleuler
Další příspěvky ke švýcarské rorschachovské tradici přinesli K. W. Bash (narozený v USA), jehož koncept „barevného typu“ (Farbentypus) se stal diagnostickým základem pro většinu evropských uživatelů Rorschachovy metody, a Manfred Bleuler (syn Eugena Bleulera), po mnoho let ústřední postava evropské psychiatrie. Manfred Bleuler provedl či supervizoval rozsáhlý výzkum s využitím Rorschachovy metody, počínaje studiemi heritability z přelomu 20. a 30. let a vrcholícími jeho velkým dílem o schizofrenii z roku 1972.
Ewald Bohm a syntéza evropské tradice
Důležitou úlohu v systematizaci a syntéze přínosů výše zmíněných výzkumníků sehrál německý psycholog Ewald Bohm (1903–1980), narozený v západopruském Graudenzu (dnes Grudziądz, Polsko). Bohm emigroval v roce 1933 před nacisty do Dánska a v roce 1965 se natrvalo usadil ve Švýcarsku. Jeho stěžejním dílem je Lehrbuch der Rorschach-Psychodiagnostik, poprvé publikované v roce 1958 u nakladatelství Hans Huber v Bernu, ve čtvrtém vydání pak v roce 1972. Bohmova učebnice představuje jednu z nejkomplexnějších evropských učebnic Rorschachovy metody. Na rozdíl od amerického Exnerova Comprehensive System (CS) zůstává Bohmův přístup blíže původnímu Rorschachovu systému a je hlouběji zakotven v psychoanalytických principech. Do angličtiny bylo přeloženo pouze první vydání (A Textbook in Rorschach Test Diagnosis, Grune & Stratton 1958), což je patrně jedním z důvodů, proč dosud nedošlo k systematické syntéze evropské a americké rorschachovské tradice.
Bohm byl rovněž prvním místopředsedou Mezinárodní rorschachovské společnosti při jejím založení v roce 1952. Jeho další díla – Psychodiagnostisches Vademecum, Psychodiagnostisches Übungsbuch a popularizační práce Der Rorschach-Test (1974) – tvoří základ výuky Rorschachovy metody v německy mluvících zemích dodnes.
Poválečná standardizace: od Exnera k R-PAS
Po Rorschachově smrti se nevytvořila jediná závazná interpretační škola, ale několik paralelních systémů (Beck, Klopfer, Piotrowski, Hertz, Rapaport–Schafer), které se lišily ve způsobu administrace, kódování i interpretace výsledků. Tato roztříštěnost vedla v USA Johna E. Exnera (1928–2006) od 60. let k pokusu integrovat pět nejrozšířenějších systémů do jednotnějšího standardizovaného rámce, později známého jako Comprehensive System (CS).
Po Exnerově smrti navázal na tuto linii Rorschach Performance Assessment System (R-PAS), vytvořený členy Exnerovy Rorschach Research Council jako empiricky založená revize CS. R-PAS zdůrazňuje mezinárodní normy a úpravy administrace, kódování a interpretace. Pro dějiny Rorschachovy metody v německy mluvících zemích je tato linie důležitá proto, že současná praxe už není tvořena pouze klasickou evropskou tradicí, ale i recepcí a adaptací amerických standardizačních systémů.
Rorschachova metoda v Německu
Georg A. Roemer a raná recepce
Přenos Rorschachovy metody do Německa je spojen především se jménem Georga A. Roemera (1892–1972), německého psychiatra. Roemer v roce 1919 pracoval jako dobrovolník v herisauské léčebně, kde se dozvěděl o Rorschachových experimentech. Začal vytvářet vlastní inkoustové obrazce a po návratu do Německa používal Rorschachův test způsobem, který samotného Rorschacha znepokojoval. Rozsáhlý archivní materiál zachycující korespondenci mezi Roemerem a Rorschachem (1919–1922) je dnes uložen v rorschachovském archivu v Bernu. Jeho korespondence a nepublikované materiály představují rovněž důležitý zdroj poznatků o dějinách psychoterapie v období nacistické vlády v Německu (Rorschach Archives, Bern).
Období nacismu a norimberké procesy
V Německu se Rorschachova metoda nikdy neujala v takové míře jako ve Švýcarsku, Francii, USA nebo Japonsku. V období nacismu byla psychoanalýza – s níž byla Rorschachova metoda úzce spojena – ideologicky odmítána, což dalšímu rozvoji metody v Německu nepřálo. Paradoxně však právě toto období přineslo jeden ze známých momentů v dějinách Rorschachovy metody: psychologické vyšetření nacistických válečných zločinců během norimberkých procesů v letech 1945–1946.
Americký psychiatr Douglas Kelley (1912–1958), expert na Rorschachovu metodu, a armádní psycholog Gustave Gilbert (1911–1977), plynně hovořící německy, administrovali Rorschachův test 21 nacistickým obžalovaným. Kelley, forenzní psychiatr, nahlížel nacistické zločince ze sociálněpsychologické perspektivy – jako morálně narušené jedince ovlivněné společností. Gilbert se naproti tomu přikláněl k interpretaci zdůrazňující individuální psychopatologii. Pozdější zaslepené studie (Harrower, 1976; Gacono & Meloy, 1992) prokázaly, že rorschachovští experti nedokázali spolehlivě odlišit protokoly nacistických zločinců od protokolů kontrolních skupin – což poukázalo na limity diagnostické interpretace bez standardizovaného skórovacího systému (Dimsdale, 2015).
Rakousko: mezi psychoanalytickou tradicí a standardizací
V Rakousku měla Rorschachova metoda díky blízkosti k vídeňské psychoanalytické tradici příznivé podmínky pro rozvoj. Její novější podoba je však hybridní a kombinuje evropské i americké vlivy. Rakouská rorschachovská společnost, působící v rámci ISR, staví vedle sebe evropskou linii reprezentovanou Ewaldem Bohmem a americký standardizační přístup Johna E. Exnera. Ve svých vzdělávacích aktivitách nabízí výuku navázanou na CS a jeho revidovanou verzi (Comprehensive System – Revised, CS-R) a současně ve svých historických materiálech zdůrazňuje Bohmovu roli v německojazyčné Evropě.
Rakouský kontext je proto vhodné popsat nikoli jen jako pasivní pokračování německé či švýcarské tradice, ale jako prostředí, v němž se dlouhodobě setkávají psychodynamické interpretace s požadavkem na standardizaci. Rakouská recepce Rorschachovy metody tak funguje jako důležitý most mezi klasickou kontinentální tradicí a novějšími mezinárodními standardizačními proudy.
Mezinárodní rorschachovská společnost a její kořeny v Bernu
Založení Mezinárodní rorschachovské společnosti (International Society of the Rorschach and Projective Methods, ISR) nelze chápat jako jednorázový akt. Podnět ke vzniku společnosti zazněl již v roce 1949 během prvního mezinárodního rorschachovského setkání, zatímco formální založení proběhlo až 13. září 1952 v Bernu na zasedání delegátů druhého mezinárodního rorschachovského kongresu (ISR, History). První výkonný výbor tvořili Walter Morgenthaler a Marguerite Loosli-Usteri jako předsedové a Samuel J. Beck (Chicago), Ewald Bohm (Kodaň), André Ombredane (Brusel) a Carlo Rizzo (Řím) jako místopředsedové.
ISR dnes sdružuje přibližně 2 800 členů z více než 19 zemí. Od roku 1993 vydává recenzovaný časopis Rorschachiana, který od ročníku 46 (2025) vychází jako otevřeně přístupný (open access) u nakladatelství Hogrefe. Národní rorschachovské společnosti existují mj. v Rakousku, České republice, Švýcarsku a Německu. Letní seminář ISR pro rok 2026 se bude konat v Praze.
Od Ernsta Birchera po Hogrefe: nakladatelská kontinuita
Rorschachova Psychodiagnostik vyšla poprvé v roce 1921 u nakladatele Ernsta Birchera v Bernu. V roce 1927 zakoupilo práva na knihu i testové tabule nově založené bernské nakladatelství Hans Huber, které se stalo hlavním vydavatelem testu. Hans Huber je dnes součástí nakladatelské skupiny Hogrefe AG, která pokračuje ve výrobě originálních rorschachovských tabulí za přísné kontroly kvality, ve spolupráci s ISR (Hogrefe, Guidelines). Název „Rorschach“ je registrovanou ochrannou známkou nakladatelství Hogrefe AG. Samotné obrazy tabulí jsou však ve Švýcarsku od roku 1992 volným dílem (public domain), tj. 70 let po smrti autora, přičemž právní výklad tohoto statusu je nadále předmětem diskusí – zejména s ohledem na ochranné známky a specifické tiskové postupy.
Rorschachovský archiv a sbírka v Bernu
Rorschachovský archiv a sbírka (Rorschach Archives and Collection) jsou uloženy při Ústavu dějin medicíny (Institut für Medizingeschichte) Bernské univerzity. Archiv byl iniciován Walterem Morgenthalerem v roce 1957 na základě dohody s Univerzitní knihovnou v Bernu. Na počátku 90. let 20. století se podařilo obnovit spolupráci mezi knihovnou a ISR, sbírku systematicky rozšířit a elektronicky zkatalogizovat. Rorschachovy děti, Wadim a Elisabeth, věnovaly archivu značnou část osobních dokumentů svého otce.
V září 2000 bylo slavnostně otevřeno Hermann Rorschach Archives and Museum na adrese Dalmazirain 11 v Bernu, s malou expozicí dokumentů a osobních předmětů. Po požáru budovy v květnu 2012 musela být sbírka z bezpečnostních důvodů evakuována; muzejní část byla uzavřena a archiv přemístěn do prostor Ústavu dějin medicíny, kde se nachází dodnes (IMG Bern). Archiv uchovává fondy Hermanna Rorschacha, Waltera Morgenthalera, Emila Oberholzera, Hanse Behn-Eschenburga, Georga A. Roemera a dalších osobností. Přidružená knihovna obsahuje přibližně 700 monografií a 5 000 časopiseckých článků o Rorschachově testu v mnoha jazycích.
Psychometrická debata a proměna terminologie
Současné odborné postavení Rorschachovy metody nelze popsat bez psychometrické debaty, která zásadně ovlivnila její recepci ve druhé polovině 20. století. Novější literatura upozorňuje, že označení „projektivní metoda“ už není v některých odborných kruzích považováno za nejpřesnější a že pro tento typ nástroje může být vhodnější termín performance-based test (test založený na výkonu). Tato terminologická změna odráží širší posun od psychoanalyticky orientovaného chápání k empiricky a standardizačně založenému rámci.
Švýcarská studie realizovaná v letech 2020–2021 na souboru 499 odborníků (Baggi & Martino, 2024) ukázala, že diskuse o validitě a praktické použitelnosti metody není pouze teoretická. Část respondentů Rorschachův test stále považuje za nevalidní nástroj, zatímco současně existují meta-analytické práce, které pro řadu proměnných doložily uspokojivou validitu. Dějiny Rorschachovy metody tak nejsou jen dějinami jejího šíření, ale i dějinami opakovaných sporů o její vědecký status, standardizaci a interpretační oprávněnost.
Současný stav Rorschachovy metody v německy mluvících zemích
Výše zmíněná švýcarská studie potvrdila, že v německy mluvícím Švýcarsku je Rorschachova metoda využívána méně než ve frankofonní a italofonní části, přičemž projektivní metody jako celek však zůstávají nejšířeji používanými nástroji v psychologickém vyšetření. V německy mluvícím Švýcarsku převládají metody z německé, švýcarsko-německé a americké tradice (Baggi & Martino, 2024). Mezi faktory nižšího využívání patří omezené využívání počítačového softwaru pro výpočet indexů, nedostatečná specifická příprava a obecnější tendence k nevyužívání projektivních metod.
Závěr: dědictví a perspektivy
Historie Rorschachovy metody v německy mluvících zemích je příběhem o tom, jak se z experimentu jednoho švýcarského psychiatra – inspirovaného dětskou klecksografií, psychoanalýzou a studiem percepce – stal jeden z nejrozšířenějších psychodiagnostických nástrojů na světě. Švýcarsko zůstává kolébkou metody v institucionálním i archivním smyslu: v Bernu sídlí archiv, nakladatelství Hogrefe (dříve Hans Huber) zajišťuje výrobu autorizovaných tabulí a ISR pokračuje v podpoře mezinárodního výzkumu a vzdělávání.
Německy mluvící rorschachovská tradice se přitom vyznačuje specifickým důrazem na psychoanalytickou interpretaci, fenomenologický přístup k percepci a kvalitativní analýzu protokolu – aspekty, které ji odlišují od americké tradice zaměřené primárně na kvantitativní skórování a statistickou validizaci. Napětí mezi kvalitativním a kvantitativním přístupem, mezi psychoanalytickou hloubkou a psychometrickou přesností, představuje jednu z ústředních výzev pro budoucí vývoj metody. Syntéza těchto tradic – dosud nedokončená mimo jiné proto, že Bohmova učebnice nebyla kompletně přeložena do angličtiny – by mohla přinést novou kapitolu v dějinách tohoto významného nástroje psychodiagnostiky.
Výběrová literatura
Baggi, D. & Martino, D. (2024). The Use of the Rorschach Test in Switzerland 100 Years After Its Publication. Rorschachiana, 45(2), 121–150.
Binder, H. (1933). Die Helldunkeldeutungen im psychodiagnostischen Experiment von Rorschach. Schweizer Archiv für Neurologie und Psychiatrie, 30, 1–67.
Bohm, E. (1958). A Textbook in Rorschach Test Diagnosis. New York: Grune & Stratton.
Bohm, E. (1972). Lehrbuch der Rorschach-Psychodiagnostik (4. Aufl.). Bern: Hans Huber.
Dimsdale, J. E. (2015). Use of Rorschach tests at the Nuremberg war crimes trial. Journal of Psychosomatic Research, 78(6), 515–518.
Ellenberger, H. (1954). The life and work of Hermann Rorschach (1884–1922). Bulletin of the Menninger Clinic, 18(5), 173–219.
Exner, J. E. (1974). The Rorschach: A Comprehensive System. New York: Wiley.
Gacono, C. B. & Meloy, J. R. (1992). Psychopaths at Nuremberg? A Rorschach analysis of the records of the Nazi war criminals. Journal of Clinical Psychology, 48(6), 731–742.
Harrower, M. (1976). Rorschach records of the Nazi war criminals: An experimental study after thirty years. Journal of Personality Assessment, 40(4), 341–351.
Hogrefe AG. (o. J.). Rorschach® Test: Guidelines. Göttingen: Hogrefe. Dostupné z: https://www.hogrefe.com
IMG Bern – Institut für Medizingeschichte. (o. J.). Rorschach Archives and Collection. Bern: Universität Bern. Dostupné z: https://www.img.unibe.ch/services/rorschach_archives_and_collection/
ISR – International Society of the Rorschach and Projective Methods. (o. J.). History. Dostupné z: https://www.internationalrorschachsociety.com/the-isr/history/
Keddy, P. J., Signer, R., Graf-Nold, A. & Erdberg, P. (2023). The relationship between H. Rorschach’s inkblot test and C. G. Jung’s Word Association Test. Rorschachiana, 44(2), 120–136.
Meyer, G. J., Viglione, D. J., Mihura, J. L., Erard, R. E. & Erdberg, P. (2011). Rorschach Performance Assessment System: Administration, Coding, Interpretation, and Technical Manual. Toledo, OH: Rorschach Performance Assessment System, LLC.
Oberholzer, E. (1924). The Application of the Interpretation of Form to Psychoanalysis. Journal of Nervous and Mental Disease, 60, 225–248.
Rorschach, H. (1921). Psychodiagnostik. Bern: Ernst Bircher.
Searls, D. (2017). The Inkblots: Hermann Rorschach, His Iconic Test, and the Power of Seeing. New York: Crown.
Zulliger, H. (1948). Der Z-Test. Bern: Hans Huber.