Francouzská psychoanalytická škola (École de Paris) zanechala v evropské psychodiagnostice trvalou stopu. K hlavním autorům této tradice patří Didier Anzieu, Catherine Chabert, Vica Shentoub a Nina Rausch de Traubenberg. Nedávné vydání českého překladu jejich klíčové příručky – Manuál k Rorschachově metodě a TAT: Psychoanalytická interpretace – nakladatelstvím Hogrefe – Testcentrum je vítanou událostí. Je přitom příznačné, že tento manuál dosud nebyl přeložen do angličtiny. Anglicky psaná literatura o francouzské škole přesto existuje – například Verdon a Azoulay (2019) vydali u téhož nakladatelství přehledovou monografii o psychoanalytickém přístupu k projektivním metodám. Samotný manuál však zůstává dostupný jen ve francouzštině a nyní v češtině, což je pro jeho šíření v anglosaském světě nepochybně limitující.
Česká klinická psychologie tím získává přístup k tradici, která může v některých klinických situacích nabídnout interpretační hloubku obtížně dosažitelnou jinými prostředky. Zároveň je přirozené – a pro rozvoj každé odborné disciplíny zdravé – klást si otázky o metodologickém ukotvení a podmínkách, za nichž je její používání nejplodnější. Následující text se pokouší o právě takové zamyšlení.
Co francouzská škola přináší: silné stránky přístupu
Integrace Rorschachovy metody a Tematicko-apercepčního testu (TAT) v rámci francouzské psychoanalytické školy vychází z freudovské metapsychologie a soustředí se na analýzu pudových konfliktů, objektních vztahů a obranných mechanismů. Tato teoretická zakotvenost poskytuje rámec pro citlivou interpretaci klinického materiálu – metoda umožňuje zachytit aspekty psychického fungování, které standardizované dotazníky nebo strukturované rozhovory ze své podstaty nemohou zprostředkovat.
Hloubka porozumění psychickému fungování
Tam, kde kvantitativní metody měří a třídí, francouzský přístup vypráví. Analýza způsobu, jakým vyšetřovaný zpracovává nestrukturované podněty, jak organizuje svůj narativ, jak zachází s nejistotou a jak se vztahuje k examinátorovi, může klinickému psychologovi poskytnout vhled do obranné organizace osobnosti, kvality objektních vztahů a struktury „self“. Tento vhled je pro plánování psychoterapeutické práce neocenitelný. Právě tuto dimenzi porozumění – kontextuální, vztahovou, dynamickou – standardizované nástroje obtížně nahrazují.
Propojení diagnostiky a terapie
Jednou z klíčových předností francouzské školy je, že výsledkem vyšetření není jen „profil skórů“, ale živý psychodynamický obraz vyšetřovaného, který může přímo informovat terapeutický proces. Diagnostické závěry jsou formulovány v jazyce bezprostředně použitelném pro psychoterapeuticky pracujícího klinika: mluví o typických obranách, o způsobu zpracování konfliktu, o kvalitě vztahové reprezentace. Tato kontinuita mezi diagnostikou a terapií je jedním z nejcennějších rysů celé tradice.
Bohatství klinického materiálu
Projektivní situace – setkání s nestrukturovaným podnětem, který si žádá organizaci a odpověď – generuje materiál mimořádné klinické hutnosti. Nina Rausch de Traubenberg charakterizovala Rorschachovu metodu jako prostor interakce mezi percepční a fantazijní aktivitou: způsob, jakým vyšetřovaný přistupuje k tabulím, odráží jeho habituální způsoby myšlení, cítění a vztahování se. Francouzská škola vyvinula sofistikované nástroje pro čtení tohoto materiálu, jejichž zvládnutí představuje trvalou součást výbavy zkušeného klinického psychologa.
Příspěvek k evropské psychodiagnostické tradici
Francouzská škola nepředstavuje okrajový proud, ale živou a vlivnou tradici v evropské kontinentální psychodiagnostice, s desetiletími klinické praxe, výzkumu a vzdělávání. Stěžejní pracovní nástroj tradice – samotný manuál – zůstává i přes existenci dílčí anglické literatury k tomuto tématu dostupný jen ve francouzštině a nyní v češtině, což o specifické kulturní zakořeněnosti přístupu samo o sobě leccos vypovídá. Zpřístupnění v češtině tak otevírá dialog nejen mezi různými diagnostickými paradigmaty – empiricko-psychometrickým a klinicky-interpretačním – ale i mezi různými kulturními tradicemi oboru. Tento dialog je pro zrání psychodiagnostiky jako celku velmi cenný.
Česká tradice projektivní diagnostiky ostatně s podobnou snahou o integraci sama dlouhodobě pracovala. Jan Ženatý, zakladatel České společnosti pro Rorschacha a projektivní metody a spoluautor první domácí učebnice Rorschachovy metody (Říčan et al., 1981), věnoval po desetiletí úsilí právě propojení rigorózního psychometrického vyhodnocení s hloubkovou psychodynamickou interpretací – přístupu, který francouzská škola rozvíjela paralelně vlastní cestou. Nový překlad manuálu do tohoto kontextu přirozeně vstupuje a navazuje na něj.
Otevřené otázky z perspektivy psychoanalytické teorie
Každý propracovaný přístup nese v sobě napětí a otevřené otázky, které jsou podmínkou jeho dalšího rozvoje. U francouzské školy existuje několik metodologických uzlů, jejichž pojmenování může být pro praxi i vzdělávání užitečné.
Vztah k analytické situaci
Klasická psychoanalytická metoda je postavena na specifickém uspořádání volných asociací, přenosu a protipřenosu a jejich analytickém zpracování v probíhajícím klinickém vztahu. Otázka, která se v tomto kontextu přirozeně nabízí, zní: nakolik materiál získaný v situaci standardizovaného testování – s jejím vlastním přenosovým nábojem a s podněty, které asociace nevyhnutelně směrují – je srovnatelný s tím, co by v analytické situaci vznikalo jinak a postupně? Nejde o námitku, ale o výzvu k reflexi podmínek, za nichž projektivní materiál vzniká a co přesně reprezentuje. Shentoubovská tradice na tuto otázku reaguje tím, že testovací situaci chápe přímo jako specifickou interakci, která modifikuje přenosovou dynamiku – a tato dynamika se pak sama stává součástí interpretovaného materiálu.
Přenos a protipřenos jako diagnostické médium
Moderní psychoanalýza – zejména post-kleiniánská, relační a intersubjektivní tradice – přikládá protipřenosu examinátora klíčovou roli v porozumění vyšetřovanému. V kontextu testování je tato dimenze přítomna, ale obtížněji zpracovatelná: examinátor zaznamenává, jak na něj vyšetřovaný působí, ale nemá prostor tuto dynamiku v situaci analyticky rozkrývat. Otevřenou otázkou tedy zůstává, jak systematicky a transparentně s touto vrstvou dat v rámci psychoanalyticky orientovaného vyšetření pracovat.
Pluralita psychoanalytických škol
École de Paris vychází zejména z klasické freudovské metapsychologie, teorie obranných mechanismů a objektně-relačního přístupu kleiniánského a winnicottovského ražení. Současná psychoanalýza je však výrazně pluralitnější: relační psychoanalýza a intersubjektivní přístupy (Mitchell, Ogden, Bromberg) pracují s poněkud odlišnými modely psychiky. Stranou stojí lacanovská tradice, která se institucionálně nachází mimo Mezinárodní psychoanalytickou asociaci (IPA) a jejíž pojetí nevědomí je od freudovského rámce École de Paris vzdáleno nejvíce. Tato pluralita není problémem, ale výzvou k explicitnímu pojmenování, z jakého teoretického rámce konkrétní interpretace vychází – aby bylo možné posoudit, do jaké míry závěry platí a pro koho jsou relevantní.
Dynamická povaha nevědomí a synchronní charakter testu
Psychoanalytická práce je procesem odehrávajícím se v čase: nevědomí se neodhaluje najednou, ale postupně, skrze opakování, sny, přeřeknutí a odpory. Projektivní test naproti tomu poskytuje synchronní řez – momentku psychického fungování v konkrétní situaci. Produktivní otázka pro praxi i výzkum proto zní: jak rozlišit trvalé rysy od situačních vlivů v tom, co se v protokolu ukáže? Jak oddělit hloubkovou strukturu od aktuálního stavu a od specifik testovací situace samotné?
Otevřené otázky z perspektivy psychodiagnostiky a vědecké metodologie
Vedle otázek vnitřně psychoanalytických stojí tento přístup před výzvami specifickými pro kontext psychodiagnostiky jako vědecky ukotvené disciplíny. Jejich pojmenování není kritikou tradice jako takové, ale mapováním prostoru, v němž je třeba pokračovat v metodologické práci.
Otázka mezihodnotitelské shody
Interpretace Rorschacha a TAT v psychoanalytickém rámci klade vysoké nároky na zkušenost a teoretické zázemí hodnotitele. To s sebou přirozeně přináší otázku, nakolik se závěry různých hodnotitelů u téhož protokolu přibližují. Systematické přehledy k projektivním metodám naznačují, že bez explicitních rozhodovacích pravidel může být mezihodnotitelská shoda proměnlivá. Výzvou pro rozvoj tradice je tedy hledat cesty, jak její interpretační bohatost zachovat a zároveň zvýšit transparentnost a sdílitelnost diagnostických závěrů.
Vztah k současným klasifikačním systémům
Výstupem psychoanalyticky orientovaného vyšetření je psychodynamický profil – obraz obranné organizace, objektních vztahů a struktury osobnosti. V klinickém kontextu dlouhodobé psychoterapie je takovýto profil mimořádně cenný a mnohdy informativnější než kategorická diagnóza. Otevřenou otázkou nicméně zůstává, jak tyto závěry smysluplně propojit s jazykem současných klasifikačních manuálů (MKN-11, DSM-5), s nimiž kliničtí psychologové pracují v každodenní praxi a které tvoří sdílený referenční rámec při komunikaci mezi odborníky.
Falzifikovatelnost a kontrola interpretačního procesu
Bohatost psychoanalytického pojmového aparátu, která je silou tradice, může být zároveň zdrojem epistemického rizika: téměř každý klinický obraz lze koherentně popsat v jeho kategoriích. Proto je důležité rozvíjet interpretační postupy, které explicitně vymezují, jaké nálezy by konkrétní hypotézu vyvracely – tedy které pracují s principem falzifikovatelnosti jako ochranou před konfirmačním zkreslením. Shentoubovská tradice k tomu směřuje důrazem na formální aspekty narativu: hodnotí se způsob, jakým je příběh konstruován (např. váhání, inhibice narativu, afektivní labilita v projevu), nikoli jen samotný obsah sdělení. Tento postup může přispět k vyšší transparentnosti interpretačního procesu.
Specifika forenzního a posudkového kontextu
Psychoanalyticky orientované vyšetření nalézá svůj přirozený domov v klinickém prostředí – v ambulanci, na oddělení, v rámci přípravy psychoterapie. Nejedná se ani tak o slabinu samotné metody, jako spíše o jasné vymezení kontextu, v němž je její nasazení nejpřirozenější a nejobhajitelnější. Pro forenzní a posudkový kontext, kde jsou kladeny specifické nároky na metodologickou průkaznost, doložitelnost populačními normami a argumentační transparentnost závěrů, jsou nezbytná doplňující data z nástrojů s pevnými skórovacími systémy.
Směrem k integrativní praxi: jak metodu využívat naplno
Výše popsané otázky nejsou důvodem k rezervovanosti vůči francouzské škole, ale spíše mapou pro zodpovědné a vědomé zacházení s touto tradicí. Zkušení praktici si její limity zpravidla dobře uvědomují – jejich explicitní pojmenování může pomoci zejména těm, kdo se s ní teprve seznamují.
Projektivní metody jsou v tomto rámci nejlépe obhajitelné jako zdroj klinických hypotéz, které jsou následně triangulovány s dalšími zdroji: anamnézou, pozorováním a strukturovanými metodami. Doslovný (verbatim) protokol umožňující druhé čtení, důsledné oddělení popisu dat od interpretačních hypotéz a citlivost ke kulturním a jazykovým faktorům jsou metodické zásady, které bezpečnost práce zvyšují.
V širším záběru platí, že nejplodnější psychodiagnostická praxe pravděpodobně nespočívá ve volbě mezi psychoanalytickým a psychometrickým paradigmatem, ale v jejich informovaném propojení. Kvalitativní hloubka francouzské školy a kvantitativní ukotvenost systémů, jako jsou Exnerův Komplexní systém (CS) nebo novější R-PAS (Rorschach Performance Assessment System), se vzájemně doplňují a korigují: první otevírá interpretační prostor, druhé jej metodologicky ukotvuje.
Závěr
Vydání Manuálu k Rorschachově metodě a TAT: Psychoanalytická interpretace nakladatelstvím Hogrefe – Testcentrum je obohacením domácí psychodiagnostické scény. Francouzská psychoanalytická škola má jasné silné stránky: interpretační hloubku, klinickou relevanci a sofistikovaný pojmový aparát pro porozumění psychickému fungování. Zároveň stojí před metodologickými výzvami, které jsou podmínkou jejího věrohodného používání – a které jsou do značné míry sdíleny celou tradicí kvalitativně orientované psychodiagnostiky.
Nejde o to klást psychoanalytické a psychometrické paradigma do opozice. Jde o to pracovat vědomě – s jasnou představou, co který nástroj může poskytnout, v jakém kontextu je jeho použití nejsilnější a kde je třeba jeho závěry doplňovat a ověřovat. Právě tato informovanost, spíše než volba mezi paradigmaty, je znakem zralé diagnostické praxe.
Literatura
Anzieu, D., Chabert, C., & Louët, E. (2017). Les méthodes projectives (2e éd.). PUF.
Chabert, C., Louët, E., Azoulay, C., & Verdon, B. (2020). Manuel du Rorschach et du TAT : Interprétation psychanalytique. Dunod.
Chabert, C., Louët, E., Azoulay, C., & Verdon, B. (2025). Manuál k Rorschachově metodě a TAT: Psychoanalytická interpretace. Hogrefe – Testcentrum.
Meyer, G. J., Viglione, D. J., Mihura, J. L., Erard, R. E., & Erdberg, P. (2011). Rorschach Performance Assessment System: Administration, coding, interpretation, and technical manual. Rorschach Performance Assessment System, LLC.
Rausch de Traubenberg, N. (1983). La pratique du Rorschach. PUF.
Shentoub, V., & Groupe de recherche en psychologie projective. (1998). Manuel d’utilisation du TAT : Approche psychanalytique. Dunod.
Verdon, B., & Azoulay, C. (Eds.). (2019). Psychoanalysis and projective methods in personality assessment: The French School. Hogrefe Publishing.
Říčan, P., Šebek, M., Ženatý, J., & Morávek, S. (1981). Úvod do Rorschachovy metody. Psychodiagnostické a didaktické testy.