Když se český psycholog setká s Rorschachovým testem, TAT nebo Warteggovým kresebným doplňovacím testem, sáhne přirozeně po označení projektivní. Je to slovo, které zná každý, kdo prošel výcvikem v klinické psychologii. Je zakotveno v učebnicích, ve studijních plánech, v každodenní profesní komunikaci. A přesto – v mezinárodní literatuře se od něj už delší dobu ustupuje.
Co se stalo? A je to vůbec důležité?
Odkud se vzalo slovo „projektivní“
Pojem projektivní metoda zavedl Lawrence Frank v roce 1939. Vyšel z psychoanalytického konceptu projekce: člověk konfrontovaný s nejednoznačným podnětem do něj nevyhnutelně promítá své vnitřní obsahy – přání, obavy, konflikty, vzorce vnímání. Nálepka se uchytila a rozšířila na celou rodinu metod: Rorschach, TAT, kresebné techniky, doplňování vět a další.
Je tu však jeden paradox. Hermann Rorschach, autor stejnojmenného testu, svůj nástroj nikdy jako projektivní neoznačil. Nemohl – zemřel v roce 1922, sedmnáct let před tím, než Frank pojem zavedl. Co je důležitější: Rorschach svůj test koncipoval výslovně jako percepčně-kognitivní metodu. Zajímalo ho, jak člověk vnímá inkoustové skvrny a jak svou percepci organizuje – nikoliv primárně to, co si do nich promítá z nevědomí.
Nálepka „projektivní“ tedy přišla až později a přinesla s sebou určitý výkladový rámec: důraz na obsah, na to, co člověk vidí a říká. Tím se však zastínila druhá, neméně podstatná stránka: to, jak člověk podnět zpracovává. A právě tady začíná současný posun v terminologii.
Od projekce k výkonu
Současná anglojazyčná literatura stále častěji mluví o performance-based measures neboli metodách založených na způsobu řešení úlohy. Není to jen akademické přejmenování. Stojí za tím skutečná změna v tom, jak tyto metody chápeme a na co se při jejich interpretaci díváme.
Nejzřetelněji je tento posun vidět u Rorschachova testu. Systém R-PAS (Rorschach Performance Assessment System), který dnes představuje jeden z nejpropracovanějších přístupů k administraci a skórování Rorschachova testu, už svým názvem deklaruje, o co jde: o hodnocení výkonu. Slovo „projektivní“ v něm nenajdeme. A není to náhoda. Tvůrci R-PAS tím vědomě navazují na původní Rorschacha, který svůj test chápal jako úlohu založenou na vnímání a poznávání, nikoliv na projekci.
Podobný posun probíhá i u dalších metod. U TAT se dnes klade důraz na kvalitu narativního zpracování – na to, jak respondent organizuje příběh, jak propojuje příčiny a důsledky, jak zachází s nejednoznačností. U Warteggova testu sleduje Crisiho Wartegg systém (CWS) nejen obsah kreseb, ale i kvalitu formy, soulad s vyvolávacím charakterem každého políčka a celou řadu formálních ukazatelů. Ve všech třech případech se těžiště přesouvá od toho, co člověk promítá, k tomu, jak informace zpracovává.
Proč na tom záleží
Může se zdát, že jde jen o slova. Ale terminologie formuje myšlení. Když řekneme „projektivní test“, evokuje to určitý přístup: hledáme nevědomé obsahy, interpretujeme symboliku, snažíme se porozumět tomu, co se skrývá pod povrchem. To všechno může být legitimní a užitečné.
Když ale řekneme „metoda založená na výkonu“, směrujeme pozornost jinam: ke kognitivním procesům, ke kvalitě zpracování informací, k tomu, jak dobře člověk zvládá percepční a organizační nároky úlohy. Tento pohled se lépe půjčuje k empirickému ověřování, k normativnímu srovnání a k integraci s dalšími diagnostickými nástroji.
Samozřejmě to neznamená, že by projektivní aspekt těchto metod přestal existovat. Člověk stále promítá své vnitřní vzorce do nejednoznačných podnětů – to je prostě psychologický fakt. Změna terminologie ale odráží posun v tom, co považujeme za jádro diagnostické informace. Není to buď projekce, nebo výkon. Je to obojí. Současná terminologie však zdůrazňuje, že právě ta výkonová stránka bývala přehlížena – a že si zaslužuje stejnou pozornost.
Kruh se uzavírá
Je v tom jistá ironie. Hermann Rorschach svůj test od počátku chápal jako percepčně-kognitivní úlohu. Pak přišla Frankova nálepka „projektivní“, která na desetiletí určila, jak o těchto metodách přemýšlíme. A nyní se – s R-PAS, s CWS, se současnými přístupy k TAT – vlastně vracíme tam, kde Rorschach začal: k tomu, jak člověk vnímá a jak organizuje to, co vnímá.
V české psychologii se označení „projektivní“ patrně jen tak nevytratí – a nemá proč. Je to funkční a srozumitelný pojem. Stojí ale za to mít na paměti, že za pojmenováním se skrývá větší příběh: o tom, co vlastně měříme, když někomu položíme před oči inkoustovou skvrnu, obrázek nebo osm malých políček s tečkou a čárkou.
Tento příspěvek doplňuje sérii o poruchách myšlení a vnímání, která vychází z knihy: Kleiger, J. H. & Weiner, I. B. (Eds.) (2021). Psychological Assessment of Disordered Thinking and Perception. APA.