Každý z nás se s tím slovem setkává denně. Říkáme, že někdo udělal hloupost. Nadáváme hlupákům v dopravě. Kroutíme hlavou nad hloupou politikou. Ale co vlastně máme na mysli, když něco nebo někoho označíme za „hloupé“? A je to vůbec něco, s čím pracuje psychologie?
Hloupost v řeči a v myšlení
Slovo „hloupý“ a jeho odvozeniny patří k nejstarším a nejuniverzálnějším výrazům v jakémkoli jazyce. Už starověký řecký filozof Theofrastos (cca 371–287 př. n. l.) ve své studii charakterových typů popisoval „hloupého muže“ a definoval hloupost jako pomalost mysli v řeči i v jednání. Latinské slovo „stupidus“, od něhož je odvozeno anglické „stupid“, původně označovalo stav ohromení, otupělosti či strnulosti. Již v římské kultuře byl „stupidus“ rolí profesionálního šaška v divadelních hrách.
V běžné řeči je „hloupost“ pozoruhodně mnohovýznamový pojem. Někdy míníme nedostatek inteligence, jindy nepozornost, neschopnost poučit se ze zkušeností, impulzivní jednání bez rozmyslu, nebo dokonce systematické ignorování dostupných informací. James F. Welles ve své knize Understanding Stupidity rozlišuje hloupost od prosté nevědomosti: hloupost podle něj vyžaduje, aby člověk věděl, že jedná proti svým vlastním zájmům, a přesto tak činil. Musí jít o vědomé a maladaptivní chování, nikoli o nehodu či nedostatek informací.
Zajímavý empirický výzkum provedli Aczel, Palfi a Kekecs (2015), kteří analyzovali reálné případy, v nichž lidé označili určité jednání za hloupé. Zjistili, že lidé používají nálepku „hloupé“ ve třech typech situací: za prvé při nesouladu mezi sebevědomím a skutečnými schopnostmi (například když někdo přecení své síly), za druhé při selhání pozornosti a za třetí při nedostatku sebekontroly. Vnímaná míra hlouposti přitom rostla s mírou zodpovědnosti přičítané jedinci a se závažností důsledků jeho jednání.
Když psychologie měřila „hloupé“: debilita, imbecilita, idiocie
I když současná psychologie s termínem „hloupost“ systematicky nepracuje, v historii našeho oboru existovalo období, kdy se pojmy blízké běžnému chápání hlouposti používaly jako oficiální diagnostické kategorie. Na počátku 20. století zavedl americký psycholog Henry H. Goddard klasifikační systém intelektového deficitu založený na Binetově-Simonově škále. V americkém prostředí rozlišoval tři stupně: „idioty“ (IQ do 25), „imbecily“ (IQ 26–50) a „moróny“ (IQ 51–70) – poslední termín sám vytvořil z řeckého „móros“. Je však důležité zdůraznit, že česká (a šířeji středoevropská) psychiatrická tradice pojem „morón“ nikdy nepřevzala. V našem prostředí se používala klasifikace: idiocie (IQ přibližně do 20–34), imbecilita (IQ 35–49) a debilita (IQ 50–69). Právě debilita tak odpovídala tomu, co Goddard v americkém kontextu označoval jako „moróna“.
Goddardova práce byla úzce spjata s eugenickým hnutím. Potřeboval termín, který by zněl vědecky legitimně a zároveň upozornil veřejnost na „nebezpečí“, které osoby s lehkým intelektovým deficitem podle tehdejších (dnes zcela překonaných) představ představovaly. Věřil, že „slabomyslnost“ je dědičná, a prosazoval izolaci či sterilizaci postižených. Tyto přístupy, včetně použití IQ testů k testování imigrantů na Ellis Islandu, patří k nejtemnějším kapitolám dějin psychologie.
Starší české termíny – debilita, imbecilita a idiocie – se v klinické praxi používaly přibližně do 90. let 20. století, kdy je nahradila klasifikace MKN-10: lehká, středně těžká, těžká a hluboká mentální retardace. V současnosti se v diagnostických manuálech (DSM-5, MKN-11) používá termín „porucha intelektuálního vývoje“ (intellectual developmental disorder). Ironicky, každý nový „neutrální“ termín postupně získával pejorativní konotace – stejný osud postihl i slovo „retardovaný“, které původně mělo být vylepšením oproti svým předchůdcům.
Hloupost není jen nízké IQ
Zde se dostáváme k jádru problému. V běžném životě totiž často za „hloupé“ považujeme jednání lidí, kteří rozhodně nemají nízké IQ. Bankéř s titulem z Harvardu, který investuje peníze klientů do evidentně pochybných projektů. Politik s právnickým vzděláním, který opakovaně lže, přestože ví, že bude odhalen. Lékař, který ignoruje jasné důkazy, protože nezapadají do jeho předem utvořené představy.
Psychoanalytici tento problém reflektovali už dávno. Otto Fenichel upozorňoval, že značné procento zdánlivé slabomyslnosti je ve skutečnosti „pseudo-debilita“ podmíněná inhibicí – lidé se stávají hloupými „ad hoc“ tehdy, když by porozumění vyvolalo úzkost nebo pocit viny, nebo když by ohrozilo jejich neurotickou rovnováhu. Wilfred Bion zase popisoval, jak psychologická projekce vytváří bariéru proti učení se čemukoli novému, a tím produkuje vlastní formu pseudo-hlouposti. Eric Berne ve své transakční analýze popsal hru „Hloupý“, v níž hráč záměrně snižuje očekávání druhých, aby se vyhnul zodpovědnosti.
Tato pozorování vedou k zásadnímu rozlišení: hloupost v běžném slova smyslu není totéž co nízká inteligence. Je to spíše multidimenzionální fenomén, který zahrnuje deficity v racionalitě, úsudku, sebereflexi, kritickém myšlení a emoční regulaci. A právě tyto jednotlivé složky už měřit dokážeme.
Co tedy můžeme měřit?
Inteligence: základ, který nestačí
Nejzřejmějším kandidátem na měření hlouposti je, samozřejmě, inteligence. Wechslerovy škály, Ravenovy progresivní matice či Stanford-Binetova škála nám umožňují kvantifikovat kognitivní schopnosti s dobrou reliabilitou a validitou. IQ skóre je standardizováno s průměrem 100 a směrodatnou odchylkou 15 bodů. Skóre pod 70 (dva směrodatné odchylky pod průměrem) tradičně naznačuje intelektový deficit.
Avšak – a to je klíčový bod – vysoké IQ nechrání před hloupým jednáním. Keith Stanovich, profesor psychologie na University of Toronto, na toto téma napsal zásadní knihu What Intelligence Tests Miss (2009), za kterou obdržel Grawemeyerovu cenu. Stanovich přesvědčivě argumentuje, že IQ testy měří pouze úzký výsek kognitivních schopností a opomíjejí přesně ty kompetence, které většina lidí spojuje s „dobře fungující myslí“: soudnost, schopnost rozhodování, kritické hodnocení důkazů a posuzování rizik. Pro tento stav zavedl termín „dysracionalita“ (dysrationalia) – neschopnost myslet a jednat racionálně navzdory adekvátní inteligenci.
Racionalita: to, co IQ testy opomíjejí
Stanovich spolu s Westem a Toplakovou tento přístup dotáhli do logického důsledku a vyvinuli CART (Comprehensive Assessment of Rational Thinking) – první komplexní nástroj pro měření racionálního myšlení, který je analogický IQ testům. CART měří probabilistické a statistické uvažování, vědecké myšlení, schopnost vyhýbat se přístupu kognitivního lakomce (miserly information processing) a kontaminovanému myšlení. Koncept kvocientu racionality (RQ) tak doplňuje tradiční IQ o dimenzi, která lépe odpovídá tomu, co běžně označujeme za „hloupost“ v praxi.
Stanovich vychází z duální teorie myšlení Daniela Kahnemana: Systém 1 (rychlý, automatický, intuitivní) a Systém 2 (pomalý, kontrolovaný, analytický). Mnohé formy „hloupého“ jednání pramení z toho, že se příliš spoléháme na Systém 1 tam, kde by bylo třeba aktivovat Systém 2. Korelace mezi IQ a mírou racionality je přitom pouze malá až střední, což znamená, že vysoce inteligentní lidé mohou být výrazně iracionální a naopak.
Kognitivní zkreslení a efekt Dunning-Kruger
S hloupostí úzce souvisí kognitivní zkreslení (cognitive biases) – systematické chyby v myšlení, které vedou k iracionálním závěrům a rozhodnutím. Kahneman a Tversky identifikovali desítky takových zkreslení: kotvící efekt, konfirmační zkreslení, dostupnostní heuristiku, iluzi kontroly a mnoho dalších. Všechna mohou vést ke svému druhu „hloupého“ jednání a všechna jsou měřitelná experimentálními metodami.
Zvláštní místo zaujímá Dunning-Krugerův efekt (1999): tendence lidí s nízkými kompetencemi v dané oblasti přeceňovat své schopnosti, zatímco lidé s vysokými kompetencemi mají tendenci je podceňovat. Toto meta-kognitivní selhání – neschopnost rozpoznat vlastní nekompetentnost – je možná tím, co se v laickém jazyce nejvíce blíží pojmu „hloupost“: člověk nejenže neví, ale neví ani to, že neví. Měření efektu Dunning-Kruger probíhá porovnáním objektivního výkonu jedince s jeho subjektivním hodnocením vlastních schopností.
Emoční inteligence a sociální kognice
Další dimenzí „hlouposti“ je selhávání v sociální a emoční oblasti. Člověk může být brilantní matematik a zároveň tragicky nešikovný v mezilidských vztazích. Emoční inteligence, konceptualizovaná Mayerem, Saloveyem a později popularizovaná Golemanem, zahrnuje schopnost vnímat, chápat, regulovat a efektivně využívat emoce. K jejímu měření slouží nástroje jako MSCEIT (Mayer-Salovey-Caruso Emotional Intelligence Test), který testuje například schopnost rozpoznávat emoce ve tvářích, chápat emoční dynamiku či využívat emoce k usnadnění myšlení.
Exekutivní funkce a seberegulace
Řada projevů „hlouposti“ souvisí s deficity exekutivních funkcí: s neschopností plánovat, inhibovat impulzivní reakce, pružně přepínat mezi úkoly nebo monitorovat vlastní chování. Tyto funkce měříme neuropsychologickými testy – Wisconsinským testem třídění karet (WCST), Stroopovým testem, Testem cesty, Londýnskou věží a dalšími. Deficity exekutivních funkcí mohou existovat i při zachovalé inteligenci a vedou k chování, které okolí snadno označí za hloupé.
Cipollovy zákony hlouposti: ekonomický pohled
Za zmínku stojí i neortodoxní, ale vlivný přístup italského ekonomického historika Carla M. Cipolly, který v roce 1976 publikoval esej Základní zákony lidské hlouposti. Cipolla definoval hloupého člověka jako někoho, kdo způsobuje ztráty druhým, aniž by sám získával jakýkoli prospěch – a možná si přitom dokonce škodí. Na rozdíl od „banditů“ (kteří škodí druhým ve svůj prospěch) je jednání hlupáka iracionální a nepředvídatelné, a proto obzvlášť nebezpečné.
Ačkoli Cipolla psal s notnou dávkou ironie a jeho „zákony“ nejsou vědeckým modelem v úzkém slova smyslu, jeho definice hlouposti jako iracionálního škození bez vlastního prospěchu pozoruhodně koresponduje s tím, co psychologický výzkum nachází: hloupost není prostě nedostatek inteligence, nýbrž selhání racionality – jednání, které je v rozporu se zájmy všech zúčastněných, včetně samotného jedince.
Hloupost jako psychologická mozaika
Můžeme tedy hloupost měřit? Odpověď závisí na tom, co pod tímto pojmem rozumíme. Pokud hloupost chápeme úzce jako nízkou inteligenci, pak ano – máme k dispozici mnoho validních a reliabilních inteligenčních testů. Pokud však hloupost chápeme šířeji – tak, jak ji používáme v běžné řeči – jako komplex iracionálního jednání, selhání úsudku, kognitivních zkreslení, deficitů seberegulace a nedostatku sebereflexe, pak žádný jediný test na „hloupost“ neexistuje. Existuje však celá baterie nástrojů, které dokážou měřit její jednotlivé složky.
Hloupost, jak jí rozumíme v každodenním životě, je psychologická mozaika. Není to jediný konstrukt, který by se dal uchopit jedním číslem. Je to průsečík deficitu inteligence, racionality, emoční zralosti, meta-kognice a exekutivních funkcí – a každá z těchto složek má své vlastní nástroje měření. Žádný „SQ“ (Stupidity Quotient) asi nikdy nevznikne – ale možná právě to je dobře. Nutí nás to totiž zamyslet se nad tím, co přesně máme na mysli, když někoho označíme za hlupáka. A to už samo o sobě je krokem k moudrosti.
Vybrané zdroje a doporučená literatura:
Aczel, B., Palfi, B., & Kekecs, Z. (2015). What is stupid? Intelligence, 53, 51–58.
Cipolla, C. M. (1976/2019). The Basic Laws of Human Stupidity. Doubleday.
Dunning, D., & Kruger, J. (1999). Unskilled and unaware of it. Journal of Personality and Social Psychology, 77(6), 1121–1134.
Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. Farrar, Straus and Giroux.
Marmion, J.-F. (Ed.) (2018). Psychologie de la connerie / The Psychology of Stupidity.
Stanovich, K. E. (2009). What Intelligence Tests Miss. Yale University Press.
Stanovich, K. E., West, R. F., & Toplak, M. E. (2016). The Rationality Quotient. MIT Press.
Welles, J. F. (2015). Understanding Stupidity.