Proč se ptát na zlo?
Slovo zlo patří mezi nejstarší pojmy lidské civilizace. Provází nás od sumerských mýtů přes řecké tragédie až k moderním zprávám o masových vrazích. Když se však psycholog pokusí tento pojem přeložit do jazyka své disciplíny, zjistí, že se ocitá na neobyčejně kluzkém terénu. Psychologická diagnostika totiž pracuje s operacionalizovatelnými konstrukty – s dimenzemi, škálami, skóry a normami. Pojem zla však patří do kategorie, kterou filozof Alasdair MacIntyre nazývá thick moral concepts – pojmy, které v sobě nesou neoddělitelně provázanou deskriptivní i evaluativní složku.
Cílem tohoto textu není provést filozofickou analýzu zla – to by vydalo na celou monografii. Chci se místo toho zeptat na přízemnější, ale pro klinickou praxi zásadní otázku: Existují v psychodiagnostice konstrukty, které se s pojmem zla překrývají? A pokud ano, jakými metodami je můžeme zkoumat?
Hned na úvod musím říci, že odpověď bude nutně nekompletní. Psychologie nemá – a nemůže mít – jednotnou „diagnostiku zla“. Může však nabídnout několik perspektiv, které se různých aspektů toho, co intuitivně považujeme za zlo, dotýkají.
Krátké filozofické vymezení: Co vlastně myslíme zlem?
Filozofická tradice nabízí dva základní přístupy k pojmu zla. První, který můžeme označit jako substanciální pojetí, chápe zlo jako autonomní sílu nebo entitu – ať už v podobě manichejského principu temnoty, křesťanského ďábla, nebo jungovského Stínu jako archetypu. Druhý přístup, privační pojetí (privatio boni), formulovaný sv. Augustínem, chápe zlo jako nepřítomnost dobra – jako díru v látce, nikoli jako samostatnou látku.
Pro psychologickou diagnostiku je relevantnější třetí, modernější pojetí, které můžeme nazvat funkční. V něm se neptáme, co zlo je, ale co zlo dělá. Funkční pojetí zla pracuje s několika klíčovými znaky: (a) úmyslné působení utrpení druhým, (b) absence nebo výrazný deficit empatie, (c) instrumentalizace druhých lidí, (d) potěšení z utrpení druhých, a (e) morální lhostejnost vůči důsledkům vlastního jednání.
Hannah Arendtová přidala svým konceptem banality zla ještě další dimenzi: zlo nemusí být vždy démonické. Může mít podobu byrokratické poslušnosti, morálního automatismu, neschopnosti myslet za hranice příkazů. Eichmann nebyl podle Arendtové ztělesněním démonického zla, ale spíše ne-myšlení – absence reflexe v situaci, která reflexi naléhavě vyžadovala.
Právě tato funkcionální perspektiva nám umožňuje hledat v psychologii a psychodiagnostice konstrukty, které se s různými aspekty zla překrývají. Není to dokonalé překrytí – žádný psychologický konstrukt není synonymem zla. Ale několik z nich se s tímto pojmem významně protíná.
Temná triáda (a tetráda): Kde začíná diagnostické mapování zla
Nejpřímější psychologický ekvivalent pojmu zla nabízí koncept Temné triády (Dark Triad), formulovaný Paulhusem a Williamsem (2002). Temná triáda zahrnuje tři osobnostní rysy, které sdílejí společné jádro v podobě interpersonální manipulativnosti, emočního chladu a egocentrismu:
Machiavellismus – cynický, strategický přístup k mezilidským vztahům. Machiavelisté vidí druhé lidi primárně jako nástroje k dosažení vlastních cílů. Diagnosticky se zkoumá nejčastěji dotazníkem Mach-IV (Christie a Geis, 1970) nebo nověji škálou MPS (Machiavellian Personality Scale, Dahling et al., 2009). Ve funkčním pojetí zla odpovídá machiavellismus především znaku (c) – instrumentalizaci druhých.
Narcismus – grandiózní sebepojetí spojené s pocitem nároku a deficitem empatie. Z diagnostických nástrojů je klíčový Narcissistic Personality Inventory (NPI-40, Raskin a Terry, 1988). Důležité je však rozlišovat grandiózní a vulnerabilní narcismus – vztah ke zlu má primárně grandiózní varianta s jejím pocitem nadřazenosti a oprávněnosti.
Psychopatie – z pohledu našeho tématu nejzávažnější člen triády. Psychopatie kombinuje deficit empatie, impulzivitu, povrchní afektivitu a parazitický životní styl. Obsahuje všechny funkční znaky zla: úmyslné působení utrpení, absenci empatie, instrumentalizaci druhých i morální lhostejnost. Diagnostickým zlatým standardem je Hareho Psychopathy Checklist–Revised (PCL-R), polostandardizované klinické hodnocení založené na rozhovoru a analýze dokumentace.
K triádě se postupně přidal čtvrtý člen: sadismus. Koncept Temné triády byl rozšířen na Temnou tetrádu (Dark Tetrad), mimo jiné v pracích Paulhuse a kolegů (2014), protože sadismus přidává unikátní komponentu, kterou původní triáda dostatečně nepokrývá: požitek z utrpení druhých. Zatímco psychopat je k utrpení druhých lhostejný, sadista z něj čerpá aktivní uspokojení. V našem funkčním modelu jde o znak (d). Diagnosticky se sadismus zachycuje pomocí Short Dark Tetrad (SD4, Paulhus et al., 2020) nebo Comprehensive Assessment of Sadistic Tendencies (CAST, Buckels a Paulhus, 2014).
Celá temná tetráda se dá měřit integrovanou metodou Short Dark Tetrad (SD4), která obsahuje 28 položek pokrývajících všechny čtyři konstrukty. Jde o výzkumně slibný, byť zatím méně rozšířený nástroj než klasické škály temné triády. Pro screeningové účely existuje také Dirty Dozen (Jonason a Webster, 2010), jen 12 položek pro triádu.
Psychopatie: Anatomie konstruktu nejbližšího pojmu zla
Psychopatie si zaslouží podrobnější pozornost, protože ze všech psychologických konstruktů se pravděpodobně nejvíce překrývá s tím, co laická veřejnost míní zlem. Hareův model rozlišuje dva faktory:
Faktor 1 (interpersonálně-afektivní) zahrnuje povrchní půvab, grandiózní sebepojetí, patologické lhání, manipulativnost, absenci výčitek svědomí, plochou afektivitu a deficit empatie. Tento faktor zachycuje to, co můžeme nazvat jádrem zla v psychologickém smyslu: schopnost vědomě ubližovat bez vnitřního distresu.
Faktor 2 (antisociálně-deviantní) zahrnuje impulzivitu, nezodpovědnost, parazitický životní styl a různorodé antisociální chování. Tento faktor je méně specifický pro koncept zla a více spojený s obecnou kriminální kariérou.
Důležité je rozlišení primární a sekundární psychopatie. Primární psychopatie (odpovídající Faktoru 1) se vyznačuje emočním chladem a kalkulovaným jednáním. Sekundární psychopatie (blíže Faktoru 2) je spíše spojena s emoční dysregulací a impulzivitou. Z hlediska konceptu zla je relevantnější primární varianta – ta, kde je škoda druhým páchána s plným vědomím a bez vnitřního konfliktu.
Diagnostické nástroje pro psychopatii
PCL-R (Hare, 2003) zůstává základním nástrojem – jde o 20položkové hodnocení vyžadující výcvik, rozhovor a analýzu životní historie. Pro screeningové účely existuje SRP-4 (Self-Report Psychopathy Scale, Paulhus et al., 2016) jako sebeposuzovací alternativa. V adolescentní populaci se používá PCL:YV (Youth Version). V rámci klasických osobnostních dotazníků lze psychopatické rysy identifikovat například prostřednictvím PPI-R (Psychopathic Personality Inventory–Revised, Lilienfeld a Widows, 2005).
Zlo ve světle MMPI-2: Co říkají klinické škály?
Pro čtenáře tohoto blogu je zřejmě nejzajímavější otázka, jak se koncepty blízké zlu promítají do nejrozšířenějších klinických nástrojů. Začněme u MMPI-2.
MMPI-2 neobsahuje žádnou „škálu zla“, samozřejmě. Ale několik škál a konfigurací zachycuje rysy, které se s funkčním pojetím zla překrývají:
Škála Pd (4, Psychopatická odchylka) – základní klinická škála zachycující antisociální tendence, konflikt s autoritami, impulzivitu a sníženou schopnost učit se ze zkušenosti. Vysoké skóre na Pd (T > 65) signalizuje potenciál pro opakované porušování sociálních norem. V kombinaci s nízkou Ma (9) naznačuje chladnou, kalkulovanou antisociálnost spíše než impulzivní.
Konfigurace 4-9/9-4 (Pd-Ma) – klasický kódový typ asociovaný s antisociálním chováním, manipulativností a neschopností oddálit uspokojení. Jedinci s tímto profilem bývají společensky povrchně působiví, ale ve vztazích nároční a exploatativní.
Doplňková škála ASP (Antisociální postoje a chování) – přímo měří antisociální postoje a chování. Vysoké skóre (T > 65) indikuje problémy se zákonem, cynismus a hostilitu.
Obsahová škála CYN (Cynismus) – zachycuje misantropický pohled na svět, přesvědčení, že lidé jednají výhradně z kořistických motivů. Vysoký cynismus je jedním z kognitivních fundamentů machiavellistického přístupu k druhým.
Harrisonova a Pattonova „škála psychopatie“ – z položek MMPI-2 byla odvozena experimentální kompozitní škála zachycující rysy psychopatie. Jde o výzkumný, nikoli standardizačně široce ukotvený index; nemá status běžně užívané škály, ale ilustruje možnost extrahovat psychopatické rysy z existujících položek.
Z hlediska validity je nutné zdůraznit, že MMPI-2 je sebepopisný nástroj. Výzkum konzistentně ukazuje, že osoby s vysokými psychopatickými rysy mají zvýšené riziko zkreslené sebeprezentace – ať už ve směru „dobře přizpůsobeného“ profilu, nebo naopak simulace. Proto je u tohoto typu vyšetření klíčová pečlivá analýza validitních škál, zejména L, K a S.
Projektivní metody: Zlo mezi řádky
Zajímavou perspektivu nabízejí projektivní metody, které obcházejí vědomou sebeprezentaci a mohou zachytit aspekty osobnosti, které dotazníkové metody přehlédnou.
Rorschachův test (CS/R-PAS)
V systémech CS a R-PAS nalezneme několik ukazatelů relevantních pro naše téma. Agresivní pohyb (AG) zachycuje projekci agresivity do perceptů – zvířata, která na sebe útočí, postavy, které ničí. Morbidní obsah (MOR) signalizuje zaměření na destrukci, rozklad a smrt. Nízký Afektivní poměr a snížený počet odpovědí zahrnujících lidský pohyb mohou indikovat emoční plochost typickou pro psychopatii.
Zvláštní pozornost zaslouží proměnná Space responses (S) – odpovědi na bílé prostory, které bývají interpretovány jako indikátor opozičnosti a negativismu. V kombinaci s nízkým SumH (celkový lidský obsah) a nízkým COP (kooperativní hnutí) tvoří konfiguraci, která může signalizovat interpersonální odcizení a potenciál pro bezcitné jednání.
TAT (Tematický apercepční test)
V TAT se „zlo“ projevuje v obsahu příběhů, které vyšetřovaný vytváří k předloženým obrázkům. Klinicky významné jsou opakující se témata dominance bez empatie, potěšení z moci nad druhými, absence pocitů viny v příbězích, kde hrdina páchá škodu, a dehumanizace postav. Westenův Social Cognition and Object Relations Scale (SCORS) umožňuje systematické hodnocení těchto témat, včetně dimenzí jako complexity of representations a affective quality of relationships.
Empatie a její deficity: Nutná, ale nedostatečná podmínka
Deficit empatie je zřetelným jmenovatelem většiny jevů, které označujeme za zlé. Je však důležité rozlišovat dva typy empatie:
Kognitivní empatie (theory of mind, mentalizing) – schopnost rozumět duševním stavům druhých. Paradoxně, u psychopatů a machiavelistů bývá zachována nebo dokonce zvýšená – slouží však jako nástroj manipulace, nikoli porozumění.
Afektivní empatie (emotional empathy) – schopnost sdílet emoční stavy druhých, cítit s nimi. Právě deficit afektivní empatie je klíčový pro psychopatii a pro to, co nazýváme zlem.
Diagnosticky se empatie měří například pomocí Interpersonal Reactivity Index (IRI, Davis, 1983), který rozlišuje kognitivní a afektivní složku. Basic Empathy Scale (BES, Jolliffe a Farrington, 2006) je další možností. Pro klinické účely je cenná Empathy Quotient (EQ, Baron-Cohen a Wheelwright, 2004).
Podstatné je, že samotný deficit empatie nestačí jako ekvivalent zla. Osoby s poruchami autistického spektra (PAS) mohou mít výrazný deficit kognitivní empatie, ale zachovanou nebo dokonce zvýšenou afektivní empatii. Výzkum konzistentně ukazuje, že deficity v kognitivní empatii u PAS nejsou samy o sobě spojeny se zvýšeným rizikem úmyslně škodlivého chování. Deficit empatie je tedy nutná, ale nikoli dostatečná podmínka; klíčová je specificky afektivní složka spojená s motivací k úmyslnému ubližování.
Morální usuzování a morální vyvázání
Arendtovský koncept banality zla nás přivádí k další důležité diagnostické oblasti: k morálnímu usuzování a mechanismům, kterými se lidé od morálních závazků odpoutávají.
Albert Bandura (1999) popsal osm mechanismů morálního vyvázání (moral disengagement): morální zdůvodňování, eufemistické označování, výhodné srovnávání, přenesení odpovědnosti, difuze odpovědnosti, ignorování nebo zkreslování důsledků, dehumanizace a atribuce viny oběti. Tyto mechanismy umožňují běžným lidem páchat činy, které bychom za normálních okolností označili za zlé, aniž by u nich došlo ke zhroucení morálního sebepojetí.
Bandurova Moral Disengagement Scale (MDS) měří tendenci k těmto mechanismům. Vysoké skóre predikuje agresivní chování, šikanu i podporu vojenských intervencí. V českém prostředí je škála k dispozici v adaptaci Nežádala et al.
Kohlbergovy úrovně morálního usuzování rovněž nabízejí relevantní perspektivu. Předkonvenční úroveň (stadia 1–2), kde je morálka definována čistě ve smyslu odměn a trestů, může u dospělých signalizovat morální primitivismus, který usnadňuje páchání škody, pokud nehrozí trest. Diagnosticky se měří Moral Judgment Interview (MJI) nebo Defining Issues Test (DIT-2, Rest et al., 1999).
D-faktor: Obecné temné jádro osobnosti
V posledních letech přinesl výzkum Moshagena, Hildebrandta a Zettlera (2018) koncept D-faktoru (Dark Factor of Personality) – obecného temného jádra, které leží v základu všech averzivních osobnostních rysů. D-faktor je definován jako tendence maximalizovat vlastní užitek na úkor druhých, doprovázená přesvědčeními, která toto jednání ospravedlňují.
Koncept D-faktoru je pro naše téma mimořádně relevantní, protože představuje vůbec nejobecnější pokus psychologie operacionalizovat to, co intuitivně nazýváme zlem. D-faktor do značné míry subsumuje všechny členy temné tetrády, ale i další konstrukty jako spitefulness (zášť), entitlement (pocit oprávněnosti) a morální disengagement. Je však třeba mít na paměti, že u některých rysů (např. specifických forem sadismu) zůstává část unikátní variance, kterou D plně nevysvětluje.
Měří se pomocí Dark Core Scale (online dostupné na darkfactor.org), která zahrnuje 70 položek pokrývajících devět averzivních rysů. Autoři ukazují, že pod těmito devíti rysy leží společný faktor – analogicky k g-faktoru v inteligenci.
Neurokognitivní perspektiva: Má zlo svůj neuronální podpis?
Ačkoli diagnostické neurozobrazování není v běžné klinické praxi používáno pro posouzení osobnostních rysů, neuropsychologický výzkum přináší důležité poznatky. Osoby s vysokými psychopatickými rysy vykazují sníženou reaktivitu amygdaly na strach a distres druhých, oslabené propojení mezi prefrontálním kortexem a limbickým systémem a atypické zpracování morálních dilemat ve ventromediálním prefrontálním kortexu. Tyto nálezy odpovídají současným metaanalytickým závěrům, nicméně nejsou diagnosticky specifické – mohou být přítomny i u jiných stavů.
V klinické diagnostice se tyto poznatky zatím promítají spíše nepřímo – například v neuropsychologických testech exekutivních funkcí, které mohou odhalit specifický vzorec zachovaných kognitivních schopností při deficitech emoční regulace. Iowa Gambling Task (IGT) například často – byť ne vždy konzistentně napříč studiemi – ukazuje, že osoby s psychopatickými rysy jsou méně citlivé na trestající podmínky, což přímo odpovídá neschopnosti učit se z negativních důsledků.
Zlo jako situační proměnná: Luciferův efekt
Doposud jsme se soustředili na zlo jako osobnostní dispozici. Philip Zimbardo nás však svým konceptem Luciferova efektu upozorňuje, že za určitých situačních podmínek mohou „dobří lidé“ jednat způsoby, které bychom bez váhání označili za zlé. Stanfordský vězeňský experiment, Milgramovy experimenty poslušnosti i reálné události (Abú Ghrajb) ukazují, že sociální kontext, autorita a difuze odpovědnosti mohou vyvolat krutost u osob bez předchozích antisociálních rysů.
Z diagnostického hlediska to znamená, že hodnocení „potenciálu ke zlu“ vyžaduje nejen posouzení osobnostních rysů, ale také zhodnocení situačních faktorů: hierarchických struktur, přítomnosti autority, dynamiky skupinové identity, dehumanizačního jazyka a mechanismů zodpovědnosti. Tyto faktory nelze měřit psychologickým testem, ale měly by být součástí každé komplexní diagnostické úvahy o rizikovosti jednání.
Psychodiagnostika nemůže „zvážit“ duši
Pokus mapovat pojem zla na psychodiagnostické konstrukty přináší důležité poznatky, ale také poučné limity. Psychologická diagnostika dokáže identifikovat rysy, které zvyšují pravděpodobnost chování, které bychom označili za zlé: absenci empatie, manipulativnost, sadistické tendence, morální disengagement. Dokáže tyto rysy kvantifikovat, porovnat s normami, zasadit do kontextu dalších osobnostních charakteristik.
Co však psychodiagnostika nemůže udělat, je pronést morální soud. Vysoké skóre na PCL-R není totéž co „být zlý“. Člověk s výraznými psychopatickými rysy, který nikdy nikomu neublížil, není zlý ve funkčním smyslu, přestože má dispozice, které ke zlu předisponují. A naopak, člověk s dokonale normálním psychologickým profilem může za specifických situačních podmínek jednat způsoby, které jsou nepochybně zlé.
Snad nejpřesněji to vyjádřil Roy Baumeister ve své knize Evil: Inside Human Violence and Cruelty (1997): zlo není stabilní rys, ale dynamický proces na pomezí osobnosti, situace a morálních narativů. Psychodiagnostika může zmapovat terén, ale nemůže předpovědět cestu, kterou se konkrétní člověk vydá.
A právě v tom spočívá důležitá pokora našeho oboru. Psychodiagnostika nabízí mapu – podrobnou, empiricky založenou, použitelnou. Ale mapa není krajina. A duše, ať už slovo používáme jakkoli, zůstává vždy o něco složitější, než co dokážeme zvážit.
Vybraná literatura
Bandura, A. (1999). Moral disengagement in the perpetration of inhumanities. Personality and Social Psychology Review, 3(3), 193–209.
Baumeister, R. F. (1997). Evil: Inside Human Violence and Cruelty. W. H. Freeman.
Buckels, E. E., & Paulhus, D. L. (2014). Comprehensive Assessment of Sadistic Tendencies (CAST). Unpublished measure.
Davis, M. H. (1983). Measuring individual differences in empathy. Journal of Personality and Social Psychology, 44, 113–126.
Hare, R. D. (2003). The Psychopathy Checklist–Revised (2nd ed.). Multi-Health Systems.
Moshagen, M., Hildebrandt, A., & Zettler, I. (2018). The dark core of personality. Psychological Review, 125(5), 656–688.
Paulhus, D. L., & Williams, K. M. (2002). The Dark Triad of personality. Journal of Research in Personality, 36, 556–563.
Paulhus, D. L., Buckels, E. E., Trapnell, P. D., & Jones, D. N. (2020). Screening for dark personalities: The Short Dark Tetrad (SD4). European Journal of Psychological Assessment.
Zimbardo, P. (2007). The Lucifer Effect: Understanding How Good People Turn Evil. Random House.
Doporučené české zdroje
Diagnostické nástroje (české adaptace)
PCL-R: Hareho škála psychopatie – Ptáček, R., Kuželová, H., Borovanská, M. & Rudá, A. Praha: Hogrefe-Testcentrum, 2014. První české vydání (adaptace 2. anglického vydání), zlatý standard pro hodnocení psychopatie.
TOP – Temná triáda osobnosti v pracovním prostředí – Praha: Hogrefe-Testcentrum, 2021. Měří machiavellismus, narcismus a psychopatii v pracovním kontextu (tři hlavní škály, 11 subškál, české normy).
Krátká temná triáda (SD3) – Barcaj, M. et al. (2018). Česká adaptace sebeposuzovací škály pro neklinický narcismus, machiavellismus a psychopatii (25 položek). Dostupné přes Propsyco.
Monografie a populárně-naučné knihy
Koukolík, F. & Drtilová, J. (2006). Vzpoura deprivantů: Nestvůry, nástroje, obrana. 2. přepracované vydání. Praha: Galén. – Průkopnická česká publikace o psychopatii a sociálních deprivantech (1. vydání 1996).
Koukolík, F. (2020). Sociálně úspěšní psychopati aneb vzpoura deprivantů 1996–2020. Praha: Galén. – Aktualizace původní knihy po 25 letech.
Honzák, F. & Honzák, R. (2018). Čas psychopatů. Praha: Galén. – Psychiatrický pohled a historické příklady z českých dějin.
Hare, R. D. (2015). Bez svědomí: Znepokojivý svět psychopatů mezi námi. Přel. M. Gust. Praha: Dům Harfa. – Český překlad klasické monografie autora PCL-R.
Dutton, K. (2013). Moudrost psychopatů. Praha: Portál. – Populárně-naučná kniha o funkčních psychopatech.